TA HOMEOPATIE, TY TOMU JAKO FAKT VĚŘÍŠ?
Toto je obnovená premiéra článku publikovaného již dříve na webu vzdělávacího centra Uroboros (www.uroboros.cz). Ale jelikož se události někdy vracejí ve vlnách a můj život běží v sinusoidě, mám pocit, že je znova vhodné tento text zveřejnit - jinému publiku, jež se neskládá primárně z homeopatů :)
Ono stejně platí, že než se kdokoliv stane homeopatem anebo se začne homeopaticky léčit, musí si najít svou cestu k homeopatii. A hledání to bývá, jak všichni víme, náročné. Proč?
To je téma na dlouhý rozbor a do toho bych se teď nerada pouštěla. Ale řekněme to třeba takhle: někdo z nás chtěl být v dětství popelářem, někdo kadeřnicí, někdo kominíkem, někdo paní učitelkou nebo panem doktorem – a schválně, kdo z vás se tehdy chtěl stát homeopatem?
Já jsem chtěla být kde čím: spisovatelkou, astronomem, literárním kritikem, kosmonautem (a tím chci být dodnes ;) Ale určitě mě ani nenapadlo, že bych se vůbec mohla stát homeopatem. Nebo vlastně homeopatkou … proč jsou všechna ta zajímavá povolání v mužském rodě? Astronom – astronomka?? To je šílenost!
Poprvé jsem o homeopatii slyšela v poměrně pokročilém a dospělém věku a na první dobrou jsem si říkala totéž, co teď slýchám od lidí kolem sebe: Jak tohle může fungovat? Přece, když v tom léku není přítomna ani molekula aktivní látky, nemůže to se mnou vůbec nic udělat? Ale postupem času jsem se homeopatii nějak přiblížila, začala uvažovat tak trochu jinak a hlavně, vyzkoušela si to – na sobě a na své rodině (tu rodinu doporučuju, na druhých to člověk mnohem lépe vidí ;)
Jenže zkusme se na to podívat jinak. Jaká jsou paradigmata alopatické neboli západní medicíny a jak se na tentýž problém dívá homeopatie? Respektive, jaké jsou nejčastější otázky a výhrady, které slýchám, když si se svými kamarády povídám o homeopatii?
Tak fajn, tak jak je možné, že ty kuličky fungují, když v nich není ani molekula toho, co je údajně tím lékem?
Výborně, jako bych slyšela samu sebe, před pár lety :)
Alopatická medicína předpokládá, že lék může fungovat jedině tehdy, je-li v něm prokazatelně přítomna aktivní látka. Jako ta léčivá. Tedy chemikálie, která nějakým způsobem interaguje s našimi biologickými procesy. A tak do sebe cpeme chemii vrchem spodem, protože nás dneska bolí tady, za chvíli onde. Ono to zdánlivě funguje, a celkem rychle. Snížíme horečku, utišíme bolest. Ale horečka i bolest jsou jen projevy nějakého problému, a ten se dřív nebo později projeví znovu, možná stejně a silněji, možná jinak. Každopádně přetrvává.
Homeopatie pracuje s principem léčení podobného podobným a vlastně neuvažuje fyzickou rovinu léku, ale pouze jeho energii. Je to asi tak, jako když přijdete do místnosti a v ní jsou tři cizí lidé: jeden je vám sympatický, jeden protivný a jeden tak nějak jedno. A není to proto, že ten sympatický vám uvolnil židli, ten protivný se ušklíbl, a ten třetí koukal neutrálně z okna. Prostě se na ně podíváte a máte z nich nějaký pocit. Můžeme tomu říkat haló efekt, můžeme tomu říkat zkušenost, můžeme tomu říkat předsudek, můžeme tomu říkat, jakkoliv chcete … Anebo můžeme připustit, že ti lidé v místnosti vydávají nějakou energii a vy jste ji rozpoznali a podle ní je teď vnímáte. Proto zkusme připustit, že teoreticky je možné, že lék funguje na jiné než fyzické rovině a není tedy nutné, abychom v něm chemickým rozborem hledali, co v něm nenajdeme.
Aha, takže je to vlastně takový placebo, že?
No a možná je. Škoda jen, že termín „placebo“ vnímá většina lidí v negativním kontextu. Jako by říkali „podvod“. Jenže proč?
Existuje spousta výzkumů o placebo efektu. Jeden příklad z mnoha: Skupina pacientů s diagnostikovanou rakovinou podstoupila chemoterapii, kontrolní skupině bylo podáváno placebo. Nejenže výsledky léčby v obou skupinách pacientů byly naprosto srovnatelné, ale členům kontrolní skupiny (té s placebem!) dokonce rovněž slezly vlasy.
A co to tedy dokazuje? Že placebo funguje. Což vlastně znamená, že cokoliv, čemu uvěříme, o čem jsme přesvědčeni, co si naprogramujeme v mysli, se může stát realitou. Znamená to, že psychika je tak silná, že vyléčí i tělo.
No, tak to možná funguje u některých nemocí, těch psychosomatických. Protože spousta lidí si nemoc prostě vsugeruje, ale ve skutečnosti jim nic není, je to jenom psychika!
Tuhle frázi mám obzvlášť ráda: „Je to jenom psychika!“ :) Jako by bylo možné rozdělit nemoci na ty opravdové, čti fyzické, a ty vymyšlené, rozuměj psychické. Nebo tedy psychosomatické – myslím, že jim tak můžeme říkat, i když byly podle poslední revize z Mezinárodní klasifikace nemocí vyloučeny. Většina lidí na ně ještě hraje.
Osobně se domnívám, že VŠECHNY nemoci jsou psychosomatické. Tedy, jakkoliv se projevují, jejich původ je v psychice. Neboť, není to JENOM psychika, je to PRÁVĚ psychika, která je za vším, co nás na fyzické úrovni trápí.
Je celkem snadné si představit psychický zdroj deprese. Je ještě přijatelné představit si psychický zdroj astmatu, i když tady už může představivost kolísat, přijde na to. Ale umíte si představit psychický zdroj zlomené nohy? Zkuste to! Třeba měl pacient nějaký důvod si nohu zlomit? Třeba tím něco získá? (anebo si zkuste přečíst Ericu Jongovou: Jak si zachránit vlastní život)
No jo, ale tak to jsou jasný příklady: astma, deprese. Já nemám nic tak jako konkrétního, jenom mi prostě vadí, jak se pořád doma hádáme a v práci už je to k nepřežití … už si s tím nevím rady.
To, že vás něco bolí, má svůj důvod, svůj původ a zdroj. Bolet vás to může na těle, nebo na duši, nebo ve svědomí nebo jinde. Možná na jediném místě, možná na několika současně.
Alopatická medicína bere člověka jako tělo, a to tělo si doktoři rozporcují a každý se věnuje (zdráhám se použít výraz „léčí“) jen té své části. Takže si proběhnete kolečko nemocniční mašinerií a ve finále se dozvíte, že máte migrénu, protože máte vysoký krevní tlak. Na to dostanete prášky. Vysoký krevní tlak máte od ledvin, a na ty dostanete jiné prášky. Ledviny máte zničené od toho, jak neustále berete nějaké prášky, takže vám dáme prášky na to, aby se vám ledviny zotavily. Vcelku bych řekla, že na to nemusím studovat šest let medicínu, abych pochopila, že tu něco nesedí.
Bohužel, v nemocnici se nenajde nikdo, kdo se na vás podívá jako na člověka, který se cítí mizerně a potřebuje pomoc. Dobře, doktoři jsou taky jen lidi (i když se často považují za jakýsi alfa druh člověka), nechtějme po nich zázraky. Horší, že se tu nenajde ani nikdo, kdo by převzal zodpovědnost alespoň za to tělo jako celek. Zažila jsem to jednou, s maminkou, která tedy na alopatické medicíně docela frčí, a úplně mi to stačilo.
Homeopatie je postavena na předpokladu celistvosti lidského organismu, anebo ještě lépe, lidské bytosti. Neuvažuje nemoc, uvažuje váš stav. Neléčí projevy, léčí podstatu. A dost možná, že ani neléčí: řekněme raději, že váš celkový stav, psychický i fyzický, optimalizuje, a to s respektem k vaší vlastní osobnosti, k vaší jedinečnosti. Najde pro vás unikátní řešení v podobě konstitučního léku.
(Termín „lék“ používám z nedostatku přesnějšího výrazu, a nechci jeho použitím popřít, co jsem právě o homeopatickém přístupu řekla – jde jen o to, že v češtině nenacházím specifický termín, kterým bych odlišila anglické alopatické „medicine“ od homeopatického „remedy“.)
Konstitučního léku? A co znamená, že je ten lék konstituční?
Konstituční lék je vyjádřením vašeho já, které se může momentálně nacházet na některé z krajních pozic osy, v patologii. Úkolem konstitučního léku není člověka změnit, udělat ho jiným, zbavit ho jeho rysů a vlastností. Cílem homeopatie je stav člověka optimalizovat, vyrovnat a posunout jej z jedné či druhé krajní polohy do středu životního tématu jedince. To celé při zachování integrity osobnosti.
Konstituční lék se nezaměřuje na jeden konkrétní projev patologie. Nedostanete tedy lék na opar, a další na žaludeční vředy a případné další potíže. Dostanete jeden lék, který v sobě zahrnuje všechny projevy vašich problémů, fyzických či psychických. Lék, který odpovídá vaší osobnostní konstituci.
Konstituční homeopatická léčba vychází z přesvědčení, že souhrn všech problémů jednotlivce odpovídá jeho celkovému obrazu. Tedy vaše jednotlivé obtíže, byť různého druhu, spolu souvisí a mají velmi pravděpodobně jeden zdroj. A podobně, sada vašich potíží je svým způsobem jedinečná, a jiný člověk má opět svou. Vy tedy nedostanete žlučníkový záchvat, který postihl kolegu v práci, a on zase netrpí na vaše opakované angíny. A to přesto, že jíte ve stejné jídelně a na oba fouká tentýž proud studeného vzduchu z klimatizace.
Hm, no tak já to zkusím. I když sousedka mi vyprávěla, že homeopatický lék už měla, normálně ho brala a nestalo se nic…
Na tuhle otázku mám jednu osobní historku.
Moje první setkání s homeopatií proběhlo tak, že mě kamarádka, která se homeopaticky léčila, poslala ke své paní homeopatce (tedy k Ivě), aby se mnou něco udělala, protože „už to prostě není k vydržení“. Takže jsem se dostavila, popovídala si s paní homeopatkou. Připadalo mi to jako psychoanalýza - mluvila jsem a mluvila a ona jen poslouchala a přikyvovala - a dostala jsem konstituční lék, Sépii, třicítku. Poděkovala jsem a šla. Lék se mi nelíbil. Sépie je škaredá, symptomy, které jsem si vygooglovala, se mi protivily, a vůbec. Ale co, rozhodla jsem se to zkusit. Brala jsem Sépii asi měsíc a neměla jsem pocit, že by se cokoliv změnilo. Takže nic, nevadí, jedeme dál.
Po nějaké době jsem začala chodit do astrologické školy. To bylo prozření, velký třesk, setkání s tím, co jsem hledala! A taky s tím, co jsem nehledala, totiž s bandou homeopatů, kteří tam chodili se mnou. Asi zase ta „náhoda“. A pořád mluvili o homeopatii. Bylo to otravné. Postupně se mi ale jejich řeči a jejich způsob myšlení nějak, nevím jak, nepozorovaně dostaly pod kůži. Infiltrovaly! A já jsem najednou měla pocit (opravdu pocit, nikoliv myšlenku – to je pro tak racionálního člověka, jako jsem já, docela zásadní rozdíl), že na tom něco bude.
Takže jsem znovu navštívila paní homeopatku, která se na mě – po dvou letech pauzy – usmála a optala se, jestli jdu teda na kontrolu. Tak teda jo, na kontrolu. A znovu jsem se vypovídala, a všechno bylo jiné: můj život už byl úplně jinde, moje problémy byly diametrálně odlišné, a ona přesto všechno nakonec povídá: „Víte, nechci vám to nutit, ale já si stejně pořád myslím, že je to ta Sépie“. No, pokrčila jsem rameny, co už, tak jsem teda Sépie. Vrazily jsme tam tentokrát rovnou dvoustovku, a pak se zase nedělo nic.
To nic se nedělo asi čtrnáct dní. Poté mi zavolal jeden můj kamarád, taky homeopat, a prý co se mnou ta Sépie dělá. „Ale, Roberte, já Ti nevím. Nějak mám pocit, že se vůbec nic neděje …“ a asi dvacet minut jsem popisovala to bezvětří, tu bezdějovou nudu, to velké nic.
A v tom mi to došlo! Jak nic?!? O čem to mluvím těch dvacet minut? Změnilo se úplně všecko! Jenže, šlo to tak nějak polehoučku, nenápadně a samo, až se zdálo, že vlastně nic nehýbe z místa. A to je ono … možná čekáte ránu a třesk a revoluci a borcení zdí, jako já. Tohle se teda nekoná. Homeopatie změní váš život tiše, ale od základu, a k lepšímu.
Zdroj:ASTROPSYCHOLOGIE