PROČ ŽENY POTŘEBUJÍ MÍT NĚCO SVÉHO A MUŽI JE CHTĚJÍ VLASTNIT

03.09.2015 16:33

„Průšvih!“ volá mi kamarád, zajištěný podnikatel. „Ona chce pracovat. Být zaměstnaná, nebo podnikat. Řekni mi proč? Dávám jí všechno, co si může přát. Tak CO JÍ SCHÁZÍ?“

Usmál jsem se, protože mi připomněl mě samotného před x lety. Tehdy jsem si také myslel, že milovat znamená především – vlastnit.

„Chci mít něco svého.“ To ženské odůvodnění znám moc dobře. Jednou jsem jej slyšel od manželky významného hoteliéra, jež by nikdy pracovat nemusela. Její muž jen do svého hotelu napustil sto milionů. Byl ochoten jí dát vše, oč by si řekla. Málem by i dýchal za ni.

Jenže ona chtěla dýchat sama. Říkala: Nechci být na přístrojích…

„Chci vybudovat něco svého. Chci to vytvořit ne z manželových peněz, ale od nuly. Chci to vybudovat ne z jeho rad, ale ze svých chyb a ponaučení. Chci klopýtat k cíli a třeba i neuspět. Ale chci to zkusit sama.“

Kroutíte nad tím hlavou?

Proč se některé ženy nechtějí bohatými partnery nechat živit? Proč mají potřebu držet si práci, i když je s ohledem na mzdové podcenění žen často jen plivnutím do společného rozpočtu? Proč pak doma ještě naříkají, že je to v práci dřina, když odpověď bohatého partnera může znít: No tak dej výpověď! Buď doma! Choď si jen na kosmetiku, na masáže, do fitka, s kamarádkami na kafe, na nákupy! Dělej to, co Tě baví. Umožním Ti to. Užívej si život…

Jak to, že se najdou ženy, které o tohle nestojí?

Nejlépe mi to vysvětlila Jana, moje manželka. Když jsem ji žádal o ruku, přijala, ale s podmínkou: „Slib mi, že si vždycky budu moci ponechat něco svého. Já vím, že si myslíš, jakou mi projevuješ laskavost, když se chceš postarat o můj život, ale uvědom si, že JÁ opouštím svůj domov, JÁ opouštím svou rodinu, JÁ bydlím u Tebe, JÁ měním své příjmení, MNĚ se těhotenstvím změní tělo, JÁ budu rodit v bolestech a dítě, které se narodí, ponese opět TVOJE jméno.“

Ten večer, v hotelu Four Seasons na Seychelách, jsem si uvědomil, jak špatně jsem rozuměl lásce. Pletl jsem si mít rád a milovat.

Když máte rádi květiny, trháte je.

Když milujete květiny, zaléváte je.

Přemýšlejme o tom…

Dlouho jsem byl ten, kdo si myslel, že když utrhne květinu, bude mu patřit. Ale ona mi zvadla.

Myslel jsem, že když chytím motýla a sevřu ho v dlani, tak bude rád, protože bude v bezpečí. Ale on mi zašel.

Až pak mi došlo, že jakékoli krásy je nutné dotýkat se pouze srdcem. Protože jinak zemře. Stejné je to se ženami. Skutečně milovat ženu znamená především dotýkat se jí srdcem. A dotýkat se jí srdcem znamená především nechtít ji vlastnit.

Jako mladý jsem věřil, že ženu je možné si koupit. Nyní už vím, že nejvzácnější náhrdelník, který žena ocení kolem svého krku, jsou ruce svého dítěte. Kdykoli si my, muži, i v dobré víře myslíme, že musíme ženy vlastnit (ovládat), jen trháme květiny a divíme se, že nám vadnou. Pokud ženy skutečně milujeme, naučme se je netrhat, ale zalévat. Hýčkat je. To je strop, kdy se žena cítí ženou maximálně. Nad tímto stropem už ženou není, jen přívěskem.

Potkal jsem mnoho mužů, kteří potřebovali ženu vlastnit. Proč? Jen tak totiž mohli uplatnit několik dovedností.

Uměli ženami pohrdat. Zranit je v nejcitlivějším místě. K tomu, aby to mohli provádět, ale nezbytně potřebovali, aby je žena NEpřevyšovala – protože pak by byli za šašky k smíchu.

Vlastnické projevy, které ze žen přestávají dělat ženy, jsou současně ty, které z mužů dělají skutečné muže. Jaké to jsou?

Odsuzování charakteru

Uvážíme-li, že na světě neexistují dva stejní lidé (to znamená všichni jsme odlišní) a rozdíl mezi muži a ženami je ještě násobený metodikou jejich přemýšlení, pochopíme, že je naprosto normální nerozumět druhému, stejně jako je normální zažívat ve vztahu neshody. Jsou to přirozené důsledky lidské odlišnosti a přirozené reakce na chování jiné osoby.

Jen hloupí lidé, neschopní stavět mosty, dopustí, aby vyjasňování odlišností sklouzlo do odsuzování a z věcné do osobní roviny. Vytváří to takzvaný Efekt zamotaného klubíčka. Rozmotat nejde, protože nikdo netuší, kde je vlastně konec. Typickým příkladem je: „Nezavolala jsi, i když jsi to slíbila, protože jsi blbá.“ Přitom mohlo zaznít: „Nezavolala jsem, i když jsem to slíbila, protože jsem zapomněla.“ (Heuréka! Jistěže lidé zapomínají. Jistěže chybují. Někdy dokonce i muži…)

Jsi blbá. Jsi nedostatečná. Jsi přítěž… To se ženě, která v nějakém ohledu převyšuje muže, říká opravdu těžko. Ještě se tedy divíte, proč slabí muži žárlí na ženský úspěch a proč je raději podporují v neúspěchu?

2) Pohrdavá gesta

Nadávky, výhrůžky, oči obracené v sloup, zlehčování, výsměch, ponižování. Přezíravá gesta (v jakékoli formě) jsou jedovatá pro vztah, protože jsou negativní. Negativní činy neumí vyrobit pozitivní výsledky. Když se jeden partner takto chová k druhému, nemůže se divit, že si na sebe přivodí nenávist. Zlo plodí vždycky zlo.

Je prakticky nemožné vyřešit jakýkoli problém ve vztahu, jestliže jedna ze stran neustále dostává od druhé vyrozumění, že je podřadná. Vztah je jako most natažený mezi dvěma břehy. Jak chcete most postavit, když o jednom z břehů soudíte, že je podmáčený?

Proto vztahy zalévané jedem umírají. Proto větev, kterou jeden partner podřízne, shodí i jeho. Protože ve vztahu nesedí partneři na dvou větvích. Sedí na jedné. Společné.

3) Popírání odpovědnosti

Muži, kteří vlastní ženy, rádi vypínají svou odpovědnost. Co jim také žena může vytknout, když „sama je doma a nic nedělá“? „Problém nikdy nejsem já, problém jsi vždycky Ty,“ říká ten mužský hlas. Ženu by to mělo varovat. Kdykoli jeden z partnerů popře svůj díl odpovědnosti, automaticky tím přenáší vinu na druhého.

Popírání odpovědnosti za svěřený úkol nebo způsobenou chybu je problémem hlavně proto, že vyrušuje komunikaci. Je signálem neochoty s druhým jednat. A bez komunikace žádný vztah nejenže nemůže existovat, ale v té chvíli prakticky už přestává existovat.

Hloupí partneři si tohle neuvědomují. Raději „mají pravdu“ za cenu zabití vztahu. Jsou jako utopenec, který má na rtech blažený vzkaz: „Já jsem Ti říkal, že neumím plavat. Heč, zase jsem měl pravdu.“

4) Tiché týrání

Slova mohou zranit, ale mlčení dokáže zabít. Ostatně ve slovníku je mlčení právem blízko mučení.

Ignorování, přehlížení, odmítání vysvětlování – zkrátka jakékoli nekonání vstříc partnerovi neznamená konzervaci (odložení) problému. Ne, problém, o kterém si lidé myslí, že sám nějak vyhnije, ve skutečnosti hodně nepříjemně a rychle hnije. Mnohdy bez šance to už vzít zpátky, oživit, vzkřísit.

Tiché týrání je jedním z nejhorších projevů mužů, kteří vlastní svou ženu. Nedat člověku vědět. Držet ho v nejistotě. Jako odsouzence na smrt, který neví, jakým směrem jeho žádost o milost byla vyřízena.

Jak tedy předejít rozkladu vztahu jen proto, že druhý má jiné plány, než jsme si ve své hlavě představovali? Jak vykomunikovat šumy? Jak pochopit, že nám ten druhý nechce ublížit, nepotřebuje odejít, nemusí mít otevřená zadní vrátka – ale potřebuje svůj vlastní vchod i východ?

Předně si musíme uvědomit toto:

1) Nejsilnější vztah není ten, který nemá žádné problémy a žije v bezvětří. Je to naopak. Nejsilnější vztahy jsou ty, které procházejí bouřemi – a právě tím, že je společně dovedou ustát, zesilují.

2) Rozdílnost partnerů neničí vztah. Naopak. Rozdílné přístupy a názory jsou nástroje, kterým se partneři poznávají, díky nim lépe chápou a vylaďují své odlišnosti.

3) Mnohé páry marní roky snahou změnit nějak podstatu druhého, ale to je pošetilost, protože jakékoli neshody vycházejí z našich odlišností, pestrosti našich osobností a našich hodnot.

Jak tedy řešit vzájemné rozpory? Jak pochopit druhého, když chce to, co mi připadá úplně divné? Jak si nemyslet, že je blázen? Jak může mít pravdu, která neodpovídá té mojí?

1.Přijměme druhého prostě tak, jaký je

2.Kdekdo si myslí, že ideální život je bez problému. Ale to je nesmysl, protože problémy jsou součástí života. Život je vlastně nepřetržitý problém.

Jen si to vezměme: Čím jsme použitější, tím jsme moudřejší. Například: Čím více nás bolí kolena nebo záda, tím více se zajímáme o to, jak bolestem předejít nebo jak se jim vyrovnat. V životě to totiž chodí tak, že problémy, které nás sužují, nás zároveň učí, jak s těmito problémy nakládat, tudíž nám ulehčují. Ve vztahu to platí stejně. S výběrem jakéhokoli partnera vpouštíme do svého života hromadu problémů, kterými se naučíme s těmi problémy zacházet celá příští desetiletí.

Bavme se tedy odlišností druhého. Učme se z jeho jiných obzorů a pohledů na věc. Budou poučné tím víc, čím víc jsme doposud opak považovali za samozřejmý.

2. Dopřejme si prostor, abychom se poznali

Žádný dar není tak hodnotný jako upřímně poskytnutá pozornost, plná přítomnost v komunikaci a vůle pochopit druhého bez vynášení závěrů a rozsudků.

Učme se jen naslouchat. Pochytit co nejvíce z toho, čím druhý v životě prošel. Proč tak uvažuje. Co jej trápí. Po čem opravdu touží. Vžijme se do něj. Nemusíme všechno pochopit, stačí to jenom přijmout; vzít na vědomí.

Dostatečný prostor pro vzájemnou komunikaci je také jediný způsob, jak o druhém získat informace, které potřebujeme vědět, když ho chceme podporovat v jeho dlouhodobém cíli. Ostatně, to je naprostým základem vztahu.

3. Vztah budujme s druhým, ne s druhými

Slabí partneři sami komunikaci neutáhnou. Potřebují na svou stranu (proti druhému) získat další lidi. Pomlouvají ho před okolím, na sociálních sítích. Ale to už není vztah.

Ve zdravém vztahu nemá žádný smysl získávat jiné lidi na svou stranu. Protože zdravý vztah má jen jednu stranu. Stranu obou partnerů.

Zvenku vztahy často nedávají smysl, ba zdají se nelogické: Jak se tak krásná žena mohla zamilovat do takového šeredy? Jak se tak bohatý muž může zamilovat do takové socky?

Jak? Odkdy za lásku odpovídá rozum?

Nehledejme proto nikdy soudce mimo vztah. Nemůže posoudit emoce, které cítíme a on o nich nemá ponětí. Pokud máme problém s partnerem, řešme ho s ním a ne s někým třetím.

4. Pozitivní jazyk šetří hodně bolesti

Vztahy nejvíce vzkvétají, když se partneři dělí o své nejniternější pocity a myšlenky (i ty negativní) pozitivním způsobem. Jednou z účinných metod, jak toho dosáhnout, je přestat v partnerské konverzaci používat slovo TY a nahradit ho slovem JÁ. To nám umožní snáze stavět a hůře bořit, tedy útočit na druhého.

Kdykoli máme touhu říct, TY mluvíš hloupě, řekněme raději JÁ tomu nerozumím. Místo TY vždycky… říkejme JÁ cítím, že…

Je to jen malý posun, který ale přináší velký rozdíl.

5. Buďme ochotní přinášet oběti

Součástí skutečné lásky je pozornost, disciplína, úsilí, vůle pomáhat nebo starat se o druhého. To všechno jsou oběti. A nevyhýbejme se jim ani v jiskrné komunikaci.

Sice nebudeme tolik cool a sexy, když druhého obejmeme ve chvíli, kdy není zrovna milováníhodný, ale oceníme to, jakmile to on podruhé udělá pro nás. Oběť je přes všechny problémy říct: „Ten vztah za to stojí. Ty za to stojíš. Je štěstí, že jsi součástí mého života.“

To je oběť. Ústupek. Někdy se vyplatí udělat něco, co nás stojí energii, abychom druhému energii dali a ze smutku vykouzlil úsměv. Někdy holt musíme zatnout zuby, abychom se stali lampou, která druhého nasvítí.

Nejšťastnější vztahy zdaleka nejsou jen o dobrých časech, které spolu sdílíme. Jsou hlavně o překážkách, kterými spolu projdeme. Podstatné je, že jsme stále schopni, si na konci říct Miluji Tě. A milovat někoho není o tom říkat mu to každý den. Daleko více to znamená každý den to prokazovat chováním a činy. Pochopením v první řadě.

Převzato : © Petr Casanova,