Proč některé věty ze slovníku dětí raději úplně vynechat?

06.09.2016 09:48

....„Nebreč, nic se nestalo.“.....

.....„Nevztekej se, nemáš důvod!“.....

Že jsem to na vás vybalila rovnou a nemusíte číst dál?

Možná ano, možná ne, ale podle mě by byla škoda nepokračovat. 

 

V jednom období se u tatínka a babiček objevoval přesně tento nešvar.

„Nic se mu nestalo, vážně. Viděla jsem to, jen zakopl o koberec,“ říká babička.

Jdu k brečícímu synovi a utírám krev, která vytéká z jeho malinké pusinky.

Vidět neznamená zažít!

„Nevztekej se, nemáš důvod,“ říká manžel na dovolené v Chorvatsku synovi.

A náš naprosto zdravý syn dostane v noci neuvěřitelně dusivý záchvat kašle. Ráno vypadal v pořádku, tak jsme to neřešili. Večer ale kašlal znovu. Vzala jsem tužku a papír, abych si mohla zapsat, co nám chce sdělit.

Řekl mi, že kašle, protože ho přes den omezujeme a on se tak nemůže svobodně vyjádřit. Kdežto když kašle v noci, tj. projevuje se, nikdo mu v tom nebrání. Snažila jsem se už nějakou dobu vysvětlovat manželovi, že se syn může vztekat, může plakat, může svobodně projevovat jakékoliv emoce. Ale manžel to viděl jinak. Známe to všichni. „Neplakej, nic se nestalo. Nevztekej se…“

Tohle byl synův vzkaz pro tatínka. Ráno jsem manželovi vzkaz přečetla. Bylo opravdu humorné sledovat jeho výraz ve tváři. Nejprve se překvapeně zarazil a říká: „Tohle dítě že omezujeme?“ Nato jsem šla syna nakojit a viděla jsem po očku, jak si manžel bere papír se vzkazem a znovu si ho čte. Bylo vidět, že význam sdělení vstřebává. Pochopil, je skvělý!

 

Od té doby zakašlal syn na dovolené jen jednou, to když se manžel zapomněl… Je opravdu senzační, jaké na nás mají děti tajné zbraně. Synův krátký, zato intenzivní noční kašel zvládl to, co nedokázaly moje prosby a připomínky za dlouhou dobu.

Někdy ale časem zapomeneme, a tak se nám děti zase připomenou.

„Vždyť se nic nestalo…“

Syn s tatínkem zrovna dovádějí v posteli. Syn na něj skočil tak nešikovně, že se tatínek chytil za nohu a skuhrá.

Syn se na něj podíval a naprosto klidným hlasem říká: „Nic se nestalo.“

V tu chvíli mi to došlo!

Začala jsem se smát. „Ano, tatínku, nic se nestalo. Já jsem to taky viděla!“

Ještě chvíli jsme tuhle komedii hráli. Legrace versus bolest – vedení dvě ku jedné.

Manžel je zlatý. Pochopil. Mezi bolestí se chvilkami usmíval a v jeho očích probleskovaly světýlka pochopení.

Teď nejenže si přečetl o nesmyslnosti této věty, ale prožil ji dokonce na vlastní kůži. Na to už nezapomene. Alespoň doufám. 

Proč máme pocit, že musíme dětské emoce potlačovat?

 

Chlapi přece nepláčou!

Před třemi lety jsme poznali úžasného muže. Je na vozíku. Rozpovídal se… Nemluvil moc o tom, jak se mu „to“ stalo. Mluvil ale hodně o tom, jak ho to změnilo.

„Naučil jsem se plakat,“ řekl. A to byla pro něj ta největší lekce.

Nebraňme našim dětem, aby svobodně projevovaly svoje emoce. Emoce k nám lidem prostě patří. Ať se jednou nemusí znovu učit vyjadřovat to, co pro ně bylo kdysi tak přirozené. Ať tuhle schopnost nikdy nezapomenou. Ovládání emocí a nepodléhání jim je totiž jiná lekce. Snad ale vychází ze základu, který vyžaduje emoce nepotlačovat…

Zdroj:lucievlachopulosova.cz