Proč jsme všichni schopni dát jen to, co sami máme...
Prosím, transplantuj mi srdce, aneb „Proč jsme všichni schopni dát jen to, co sami máme“.
Od stolu jsem viděl, že přišla s galantním mužem. Nechala ho však před kavárnou, aby u našeho sezení nebyl.
„Máte s ním problém?“ zeptal jsem se.
„S ním vůbec,“ překvapila mě. „S tím bývalým ano.“
Polekal jsem se. „Mstí se Vám? Mstí se jemu?“ pokynul jsem za sklo. „Chce k Vám zpátky?“
Svěsila hlavu a zavrtěla. „Právě že o mě vůbec nestojí a já ho nemohu dostat z hlavy. Nebo spíš,“ zaváhala, „ze srdce.“
Co myslíte, že musí muž udělat pro to, aby se ženě navždy vryl do srdce?
Ten, o kterém jsme si povídali, jen odešel a zanechal ženu s bolestí. To je vše, co k nesmrtelnosti v jejím srdci potřeboval.
Ona se s tím už roky neuměla vyrovnat.
Možná si řeknete: Čas to zahojí. Ne, v tomto případě to čas nehojil, spíše dál jitřil. Ona ho totiž stále vídala každý den. Při zjištění, jak je šťastný, pokaždé jako by rýpl do její živé rány. Jak se v takovém případě chcete uzdravit?
První dny to ještě šlo. Viděla ho s novou ženou, to se ještě chlácholila, jak jim to nevyjde. Jenže pak je vídala týdny, měsíce – spolu, šťastné, očekávající rodinu. A do živé rány jako by se sypala i sůl.
Myslela na něj dvakrát denně – když byla sama a když byla s někým jiným než s ním. Což bylo pořád.
Sama to nezvládala, den za dnem slábla. Doufala tedy, že svou bolest přebije radostí po boku někoho nového.
Teď postával u kavárny. Nevěděl, jakou má pro ni cenu – lékaře-kardiochirurga, který má zaživa provést transplantaci srdce. Aniž o tom sám bude vědět.
Bála se. Hned dvakrát.
Jednak že nezapomene na toho, kdo mu předcházel.
A pak se ZNOVU zamiluje do někoho jiného – do někoho, kým ten člověk ve skutečnosti není a jen se tak tváří.
Bála se, že se někomu dá ZNOVU svůj čas, ZNOVU se zřekne určité porce svého života, kterou už nikdy nedostane zpátky.
Ve svém vnitřním zmatku prosila život, aby nedopustil, že toho bude ZNOVU litovat…
Sledoval jsem ji a cítil její hlavní obavu, vyjádřenou pěti písmeny: ZNOVU. Cítil jsem hlasy, které se v ní perou…
„Jestliže Ti žádný vztah doposud nevyšel, proč bys z tohoto neměla vyjít zraněná?“ říkala její Zkušenost.
„Je to riskantní a nemáš žádnou záruku, že se Ti to podaří,“ přidával se její Rozum.
Přál jsem si být jejím Srdcem a zašeptat: „Přes to všechno, drahá Zkušenosti a moudrý Rozume, tomu dejme šanci.“
Vím, jaké to je – pozitivní vibrace, pocity štěstí, ale také staré bolavé vzpomínky. Všechno v tom samém srdci.
Vím, jaké to je – říkat někomu: „Miluji Tě, ale…“. Tedy tři slova, která se odpuzují jako magnety. Jak nás vůbec může napadnout spojit, Miluji Tě a ALE?
Vím, jaké to je – vyčítat životu, že nedostáváme to, co si zasloužíme, aniž bychom si uvědomili, že pokud lidé nedostávají to, co si zaslouží, často to bývá tím, že jsou až příliš zaneprázdněni lpěním na tom, co už dávno měli pustit z hlavy.
Vím, jaké to je – ptát se: „Jak mám zapomenout?“ Příroda dobře ví, proč nemáme zapomínat. Snažit se zapomenout na někoho, koho jsme milovali, je jako snažit se zapamatovat si někoho, koho jsme nikdy nepotkali.
Nezapomínáme na nikoho, kdo je součástí naší historie. A díky komu se posouváme vpřed.
Venku měla skvělého muže. Chápavého. Věděl, že žena je jako květina. Křehká – nesmíte se jí necitlivě dotknout, jinak přestane vonět a kvést.
Věděl, že ji musí hýčkat, zalévat. A současně se musí snažit pochopit, proč vlastně ženy dál milují muže, kteří je opustili, místo aby byly rády, že právě takoví jsou pryč.
Jak vůbec změnit něčí srdce, aniž bychom do něj pronikli skalpelem?
Jak by měli uvažovat a postupovat ona i on
pravidlo pro ni: Jestliže už nemůžeš zpátky, hledej nejlepší cestu vpřed.
Vyrovnat se s minulostí, to je základní úkol jakéhokoli člověka, než vstoupí do nového vztahu. Kdo do něj vstupuje nevyrovnaný s minulostí, škodí sobě a škodí druhému. Proč?
Představme si vztah jako dům, který společně budujeme. Jestliže nejsme vyrovnáni s předchozím vztahem, jako bychom myšlenkami žili v rozvalinách starého domu a neuměli být jinde. Osaháváme tam staré cihly, spekulujeme, litujeme, nechceme se jich vzdát.
Jenže nový dům nelze postavit ze starých cihel. Žádný problém nelze vyřešit za použití těch samých myšlenek, které vedly k jeho vytvoření. Proto se vztahové problémy mnoha lidí neustále opakují.
A přitom život je k nám milosrdný. Čas nestojí, přirozeně plyne směrem vpřed. Jeho proud je tak silný, že málokdo se dlouhodobě udrží v minulosti – proud nových událostí ho časem strhne.
Vyrovnat se s minulostí není složité, to jen my si to komplikujeme. K opuštění minulosti stačí málo: Uvědomit si, že minulost nejde vrátit, změnit ani opravit. Minulost se dá jen přijmout.
Minulost je jako zeď, kterou nemůžeme projít. Koneckonců to vůbec nevadí. K tomu, abychom v životě byli šťastní, úplně stačí otočit se a hledat nejlepší cestu vpřed.
1. pravidlo pro něj: Smiř se s tím, že někdo zůstává v partnerově srdci, i když v životě ne.
Vezměme si, prosím, jakoukoli knihu. Lidé, o kterých čteme v první kapitole, nezůstávají vždycky až do konce příběhu. Stejné je to v životě. Někteří lidé z našeho příběhu odcházejí.
Jejich odchod však neznamená konec našeho příběhu, jenom konec jejich pasáže v našem příběhu.
Lidé z první kapitoly nevypadnou z knihy. Stejně nevypadnou ani z našich vzpomínek, ze srdce. Mají tam své místo. A přesný význam. Ostatně, to si vysvětlíme.
2. pravidlo pro ni: Nebojuj se starým, buduj nové.
Jsme-li na jakoukoli postavu v knize zvyklí, těžko se sžíváme s tím, když děj opustí. Myslíme si dokonce, že žádná postava už nemůže být lepší.
Mnoho lidí navíc mate to, že nemilují stejně. Všichni se s léty zamilováváme jinak. Není to tím, že by láska vyprchávala. Ona se transformuje. Mění se našimi zraněními, zkušenostmi, nabytou moudrostí. Jinak dokonce milujeme v průběhu let i jednoho partnera. Je to proto, že i nový dům chátrá a musíme o něj neustále pečovat.
Tajemství každé úspěšné změny, i ve vztazích, je zaměřit všechnu svou energii nikoli na boj s tím, co bylo a nemělo smysl, ale na budování toho, co bude a má smysl. Nové je vždycky riskantní. Zamilovat se vždycky bude riziko. V jakékoli fázi vztahu si můžeme klást otázku: Co když to nebude fungovat? Ale já, s dovolením, položím jinou: Co když to fungovat BUDE?
Pamatujme, že potřebujeme nové cihly. Poučme se však z toho, co nám nevyšlo při stavbě předchozího domu. Využívejme i negativní zkušenosti. Vždyť ty nás učí, že potřebujeme méně mluvení, více naslouchání. Méně plánování, více dělání. Méně pochybování, více důvěřování. Méně stresování, více úsměvu. Méně slabosti, více sebevědomí. Méně ignorování, více porozumění. Méně nevděčnosti, více vděčnosti. Méně apatie, více lásky.
Nevadí staré vzpomínky, pokud je využíváme konstruktivně – pokud nedopustíme, aby nový partner pykal za staré cihly.
Kdy ve vztahu platí 1 + 1 = 1 a kdy 1 + 1 = 2?
Proč je tak důležité mít své hranice a hodnotu?
pravidlo pro něj: Naslouchej, jen tak můžeš pochopit. A co nepochopíš, alespoň přijmi.
Minulost je zvláštní čas, který už neexistuje, ale přesto do přítomnosti neustále zasahuje. I když budeme s minulostí vyrovnaní, připomene se nám – ve snu, při nahodilém setkání, nešťastným okamžikem, kdy nový partner i nechtěně oživí bolavou vzpomínku.
Nemlčme, neuzavírejme se, mluvme. Hlavně si nevytvářejme žádné domněnky a katastrofické vize. Ptejme se a naslouchejme. Jen tak se něco dozvíme. Jen tak můžeme pochopit. A co nemůžeme pochopit, to alespoň přijměme.
Aby jeden člověk porozuměl druhému, je velmi těžké, někdy i nemožné. Každý máme různou minulost, zkušenost, z toho plynoucí specifické pohledy na život a hlavně práh bolesti. Co nás nebolí, jiné bolet může. Aby se vzájemně potkaly naše potřeby, musíme oboustranně pracovat na sblížení, pochopení, toleranci.
Základem vztahu je důvěra. Díky ní náš partner nebude muset skrývat své bolesti, stydět se za ně, bát se odsouzení. Snažit se pochopit nebo přijmout pocity druhého není výhoda, ale podmínka vztahu. Partnera bychom měli milovat a chtít takového, jaký je. Pokud mu začneme vyčítat něco, co jej současně definuje (zájmy, přátele, práci, minulost), není to úplná láska. Je to: Miluji Tě, ale… A to je protimluv.
V úplné lásce se lidé nepotřebují přetvařovat, protože vědí, že beztak každý se po čase vrací do své původní rutiny. A přetvařovat se tak znamená jen ztratit čas.
3. pravidlo pro ni: Měj své hranice.
Abychom v životě nalezli správnou osobu, musíme být především sami správnou osobou. Srovnat si, co jsme mohli v předchozím vztahu dělat lépe, jaké naše zlozvyky se partnerovi mohly jevit jako překážka.
Především však být správnou osobou znamená mít sami sebe rádi. Kdo totiž necítí dostatek lásky k sobě, nemůže dát dostatek lásky druhému. Nikdo zkrátka není schopen dát to, co sám nemá.
Kdo se má rád, je přitažlivý. Kdo se má rád, naznačuje, že má svou hodnotu. Naše hodnota je hlavním vkladem do vztahu. Proto také největším rizikem vztahu není ztráta milované osoby, ale ztráta sebe sama.
Naše předchozí vztahy dlouho zůstávají v srdci proto, abychom nezapomněli, co už nikdy nechceme opakovat, protože to bolí. Tam je naše úroveň, naše hranice, naše hodnota. A tam je záruka, že náš příští vztah nebude horší. Pokud totiž máme rádi sami sebe, nenecháme si ubližovat.
Tam, kde se partner nechává ponižovat a zoufale se snaží druhému zavděčit, platí, že 1 a 1 je 1. Takový partner, který se snaží splynout s tím druhým, se ovšem stává zbytečným. Proto také lidé, kteří se nejčastěji obětují, jsou nejčastěji obětováni. Jsou zkrátka zbyteční.
Co si můžeme splnit sami, k tomu partnera nepotřebujeme. Partner nás má doplňovat – obohacovat nás o to, v čem je odlišný. Má nás pobízet k tomu, na co si sami netroufáme. Učit nás vychutnávat si to, co si sami vychutnat neumíme. A stejný smysl pro něj máme my. Říká se tomu sdílení: Chceme být šťastní a současně chceme, aby šťastný byl partner. Protože jeho štěstí znamená naše štěstí. Proto nás zajímá, co chce (ptáme se na to), a v tom ho podporujeme. On činí totéž.
Základem našeho i partnerova štěstí je tedy neustupovat ze svých hodnot. Trvat na tom, co je pro nás důležité, a těšit se, že nás právě v tom partner podpoří. Kdykoli ustoupíme ze svých hranic, prožijeme život v neštěstí a nenaplněnosti, a ještě to obrátíme proti partnerovi.
Přitom chyba není v něm. Chyba je v tom, že nevíme, že 1 a 1 musí být 2.
Proč nový vztah změnit „změnit“ ty předchozí?
Jak je vlastně možné změnit člověka a jeho srdce?
pravidlo pro něj: Nový vztah dokáže změnit předchozí vztahy, ale nedokáže, aby byly zapomenuty.
Druhý člověk nás většinou nedokáže změnit. Vztah to ale dokáže. Jak je to možné?
Součástí vztahu jsme totiž i my. Pokud měníme vztah, měníme do značné míry i sebe.
Jestliže chceme mít šťastný vztah, musíme myslet i na své štěstí. Například: Více se usmíváme. Pak se ale mění i náš pohled na minulost. Pokud je nám lépe v přítomnosti, jsme obvykle velkorysejší k minulosti. Jsme-li spokojení v současném vztahu, přestane nám dělat problém potkat se s bývalým partnerem – dokonce mu odpustíme!
Není to proto, že by se změnil on, bývalý partner, je to proto, že jsme se změnili my. Změnil nás vztah. Změnilo nás něčí srdce, které nás náhle miluje i v tom nejhorším, změnily nás jeho paže, které nás náhle drží v tom nejslabším.
V té chvíli pochopíme, proč máme být za špatné předchozí vztahy vděční. Nevedou nás k něčemu horšímu, ale k něčemu lepšímu. A pak zjistíme, že kdykoli se přestaneme ohlížet po tom, co chceme, najdeme to, co ve skutečnosti potřebujeme.
Skutečná láska není o tom, jestli nám někdo říká, že nás má rád, ale jestli dokazuje, že je to pravda. Tehdy nám dojde, že najít správného partnera je jako najít správné boty. Ano, zpočátku okukujeme jen ty nové, krásné a moderní, ve kterých se můžeme prsit na luxusních večírcích. Časem se ale nakonec vždycky přitočíme k těm botám, ve kterých se cítíme pohodlně za všech okolností, které můžeme obouvat denně a kamkoli. Takový je i správný partner.
Nevadí, že každý jsme jiný. Dva lidé možná neumějí hrát na tentýž nástroj, když ale chtějí hrát stejný part a dovedou se vzájemně vnímat a ctít, vytvoří úspěšný orchestr.
Nepodceňujme ničí schopnosti. A hlavně si uvědomme, že si zasloužíme partnera, který našemu srdci umožní zapomenout na chvíle, kdy bylo zlomené; že si zasloužíme zjistit, že v životě nezáleží na tom, kdo nás zranil nebo srazil na zem, ale na tom, kdo nás znovu naučil se usmívat; že si zasloužíme poznat někoho, kdo nám objasní, proč to nefungovalo s kýmkoli předchozím.
Tak se dá transplantovat srdce i bez skalpelu.
Zdoj:© Petr Casanova