Na stopě bolesti.

17.02.2016 15:04

Na stopě dávné bolesti

Většina z nás si v sobě nese stopy citových úrazů z dětství, citlivá místa, která ovlivňují naše životy, ale často je nevidíme, protože zůstávají pod prahem našeho uvědomování. Jak rozeznat signály, které nás vedou pod povrch, přímo k hlubokým nezhojeným zraněním?

Když jsem si na začátku studia psychologie přečetla v knize Karla Kopřivy Lidský vztah jako součást profese o tom, jak citové úrazy z dětství, místa zablokovaného vývoje ovlivňují naše chování a prožívání, dávalo mi to smysl, ale nedokázala jsem si to příliš reálně představit. Dnes už jistou představu mám a pokusím se vám ji zprostředkovat.

Každý z nás máme svůj osobní příběh, ke kterému patří i naše "černé díry", naše nezhojená zranění pocházející nejčastěji z dětství, která jsou dobře ukryta v našich nitrech. Mají různou hloubku: od téměř bezedných traumat (zneužití, týrání) přes hluboké "krátery" (zážitky odloučení od rodičů, rozvody a hádky, vysoké nároky) po zásahy možná o něco mělčí, ale také citlivé (okamžiky studu, strachu, odmítnutí vrstevníky).

Tyto zážitky nás formovaly a podílely se na tom, jací jsme dnes. Často své chování a životní strategie nespojujeme s něčím konkrétním z minulosti. Bereme to jako součást naší povahy, našeho osobního svérázu, a tak to často vnímá i naše okolí. Nezhojená zranění, pocity strachu, viny, zlosti, ponížení, dobře ukryté v černé díře, více či méně nápadně ovlivňují naši životní spokojenost.

Je jistě důležité, jak žijeme a co děláme tady a teď. Zároveň však nemůžeme pominout náš příběh, který začal naším početím.

Když už jejich vliv přeroste únosnou mez, můžeme se ocitnout v depresích, panických stavech nebo psychotických atakách a ocitáme se v ordinacích lékařů a terapeutů. Někdy také o něco dříve přemýšlíme, že vyhledáme psychoterapeutickou pomoc, abychom se zbavili nepříjemných a tíživých pocitů, které nás zaplavují, abychom řešili například to, že se nám nedaří ve vztazích, že nejsme spokojeni sami se sebou, jsme smutní, unavení, nevíme si rady se svými dětmi.

A to je ta chvíle, kdy stojíme na křižovatce možností. Pokusíme se nepříjemné pocity vytěsnit, zbavit se jich nějakou osvědčenou strategií – anebo můžeme zůstat chvíli s nimi a podívat se dál, co se za nimi skrývá. Můžeme zkusit upřímně nahlédnout do svého vnitřního světa, cestou sebe rozvoje a osobního růstu zmapovat svá citlivá místa a vzít je na vědomí.

Ale co když jsou naše černé díry příliš hluboké nebo máme strach do nich nahlédnout sami? Může nám v tuto chvíli pomoci psychoterapie? A vymaže stopy po citových úrazech úplně a navždy? Dovolím si tvrdit, že nevymaže. Může však pomoci tahle temná místa prosvětlit, nasvítit, prozkoumat, prožít pocity v nich ukryté a zmírnit jejich vliv na naše prožívání tím, že je spatříme a vezmeme je na vědomí.

Zdá se vám to nějak moc teoretické, neuchopitelné, abstraktní? Tak pojďme nahlédnout do jednoho příběhu.

Pořád ta malá holka

Klientka, mladá žena, přichází s tím, že si neví rady s konflikty v rodině. Vyčerpává ji to a cítí nějakou vnitřní tíhu. Nerozumí tomu. Konflikt je mezi jejím otcem a starší sestrou. Klientka má svou rodinu, dvouletou dceru. Žije v jiném městě než zbytek rodiny. Přesto je do tohoto sporu vtahována a obě strany se jí svěřují a ptají se na její názor. Ráda by pomohla, ale neví, jak. Zdá se, že ti dva se prostě nedohodnou. Nechápe, proč se jí to tolik dotýká, proč kvůli tomu pláče. Rozumově chápe, že jsou dospělí lidé a je to jejich věc…

V jejím příběhu je však období mezi 13. a 14. rokem, kdy se její rodiče často hádali, a mluvilo  se o rozvodu. Klientka byla u těchto konfliktů přítomna. Rodiče se jí dokonce ptali, co si o tom všem myslí, a ona se opravdu upřímně snažila pomoci jejich hádky řešit. Nepodařilo se to a rodiče se po roce nakonec opravdu rozvedli. Najednou, po dvaceti letech, se opakuje situace konfliktu mezi dvěma blízkými lidmi a oni se znovu ptají na její dospělý názor.

Při hledání černé díry si můžeme všimnout některých nápadností, blikajících červených kontrolek, které upozorňují na "něco pod povrchem".

Ona však v tu chvíli prožívá pocity bezmocné třináctileté dívky, která se snaží pomoci a nejde to. Znovu selhává. A tak se dostáváme k jejímu citlivému místu, černé díře plné bolestných pocitů, které se až doposud dařilo držet ukryté a které se čas od času hlásily jako nějaká úzkost bez příčiny v situacích konfliktů.

Jsme tedy opravdu obětmi vlastní minulosti a zraňujících situací z našeho dětství? Není to tak trochu jako ve vtipu o psychoanalytické terapii, kdy přichází muž, že se mu nedaří v práci a terapeut se ho ptá, jaký měl vztah se svojí matkou? Nejsme oběti a není to vtip. Je jistě důležité, jak žijeme a co děláme tady a teď. Zároveň však nemůžeme pominout náš příběh, který začal naším početím.

Hledá se černá díra

Otázkou zůstává, jak se svým černým dírám dostat na stopu. Většinou je velice těžké si jich všimnout, protože jsou ukryté pod prahem našeho vědomí. To znamená, že si je jednoduše neuvědomujeme. Také naše vnitřní obrany se za každou cenu snaží, aby zůstaly ukryté tam, kde se doposud skrývají. Přesto si můžeme všimnout některých nápadností, blikajících červených kontrolek, které upozorňují na "něco pod povrchem".

Takovou červenou kontrolkou mohou být například:

  • situace, které se nám v životě opakují a přestože se snažíme dělat věci jinak, vždycky to skončí tak nějak stejně
  • situace nebo témata, která se nás vnitřně dotýkají víc než ostatní a my se ptáme sami sebe, proč jsme na to či ono prostě příliš citliví
  • období v našem životě, které pro nás bylo obzvláště těžké: můžeme se vrátit k tomu, co se stalo, jak jsme se tehdy cítili, jak jsme se s tím vypořádali
  • časté pocity úzkosti, strachu, vzteku bez zjevné příčiny
  • extrémy objevující se v našem chování i prožívání: situace prožíváme příliš dramaticky nebo naopak jakoby zamrzneme či je nám to úplně jedno
  • mezilidské konflikty, vycházející stále z podobného tématu
  • dlouhodobé potíže, které nás zatěžují a trápí a rádi bychom to změnili
  • chronické tělesné obtíže, které nemají zjevnou biologickou příčinu nebo vzdorují opakujícím se léčbám

Jistě by se dalo najít nespočet dalších signálů tak individuálních a specifických, jako je každý z nás. Co však otvírá dveře do našeho nitra a nabízí možnost spatřit to, co je pod povrchem, jsou životní a osobní krize. To jsou chvíle, kdy se ocitáme v tak těžkých a náročných situacích, že naše obrany povolí a naše citlivá místa se odkrývají. Proto může být krize úžasným okamžikem ke změně. Skýtá nám možnost, abychom z ní vyšli svobodnější, pevnější, více si vědomi sami sebe.

Pokud nechceme čekat na osobní krizi, která odkryje naše citlivá místa, můžeme se vydat cestou osobního růstu a sebepoznání. Mohla by to být cesta snad o něco klidnější.

Zdroj : Psychologie.cz