Mrtvou květinu nezalévej...

13.07.2016 08:49

Mrtvou květinu nezalévej aneb Proč chyba, kterou uděláme podruhé, už není chyba

Druhou šanci si nikdy nezaslouží stejný člověk. Musí být jiný, i kdyby mělo jít o tutéž osobu.

„Promiň. Nebudu zalévat mrtvou květinu,“ řekla mu a odešla.

On se cítil podvedený. Každý přece děláme chyby. A tak si každý přece zasloužíme novou šanci.

Teď seděl proti mně a chtěl vysvětlit, co znamená být mrtvou květinou.

„Ženy nás neopouštějí proto, že bychom udělali příliš mnoho chyb. Ale proto, že uděláme stejnou chybu vícekrát,“ řekl jsem mu.

„Ale pořád je to chyba!“ hlesl. „Lidé chyby dělají.“

„Ne,“ oponoval jsem. „Chyba, kterou uděláme podruhé, není už chyba. Je to volba, dobrovolné rozhodnutí. Zdravý vztah není ten, ve kterém se nedělají žádné chyby, ale ten, ve kterém se jedna chyba nedělá dvakrát.“

Svěsil hlavu.

„Lze oživit mrtvou květinu?“ zeptal se snad více srdcem než mozkem. Mozek musel vědět, že to je nemožné.

„Ne,“ usmál jsem se. „Ale můžeme zasadit novou… Třeba i velmi podobnou.“

„A mohou,“ nakousl a já hned věděl, na co se chce zeptat, „zasadit novou, zdravou rostlinu dva stejní lidé?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Dva STEJNÍ lidé by znovu zalévali jen mrtvou květinu. Abyste vypěstovali zdravou, musí být v páru někdo jiný. A já věřím, že Ty být jiný dokážeš.“

Život s duchem

Teď seděla proti mně ona. Udělala prospěšný krok. Vytrhla a zahodila mrtvou květinu.

Nebylo jí lépe. A divila se tomu.

„Jak by Ti mohlo být lépe, když jsi přišla o květinu?“ zeptal jsem se jí. „Máš přece ráda květiny! Chybí Ti!“ Přikyvovala. „Ale upřímně: Chybí Ti mrtvá květina?“

Kdykoli si vzpomněla na to zlé, co s ním prožívala, bolelo ji srdce. Stejně tak ji ale bolelo, když vzpomínalo na vše dobré. „Chybí mi,“ odpověděla, „ale…,“ nedokázala to formulovat.

„Já vím,“ usmál jsem se. „Chybí Ti ZDRAVÁ květina.“

Někdy ten, koho nejvíce milujeme, se stává paradoxně tím, kdo nás nejvíce zraňuje. A paže, které nás doposud objímaly, se paradoxně mění v ty, které nás od této chvíle nejvíce odstrkují. Jako bychom tomu nechtěli uvěřit. Snažíme se držet za ruku přízrak, který přitom v naší blízkosti už není. Jeho chyby nás bolí, ale nedokážou změnit naše pocity, protože mysl se pořád bude vztekat a srdce bude pořád chtít o něj pečovat. Mysl bude stále racionálně radit a srdce bude stále doufat.

„Proč tu dnes sedím, když mě zradil tolika stejnými chybami? Proč tu dnes sedím, když je přece správné, že jsem ho opustila?“ složila hlavu do polštáře z dlaní.

„Protože,“ usmál jsem se, „nezáleží na tom, jak naštvaní jsme. Nakonec stejně skončíme tak, že odpustíme lidem, které milujeme.“

Láska někdy znamená milovat nemilovatelné. Odpuštění – prominout neprominutelné. Víra –věřit v neuvěřitelné. Naděje – doufat v to, co vypadá beznadějné.

„Jako bych žila s duchem, s někým, kdo byl jen v mých představách. A já s duchem žít nechci,“ dodala znovu umíněně. A znovu zraněně. Tolik by si přála, aby se duch zhmotnil. „Jak tomu mám pomoci?“ obrátila na mě prosebné oči.

„Ale Ty jsi tomu přece už pomohla,“ udivil jsem ji.

„Jak?“ zeptala se.

„Tím, že jsi ho nenutila, aby Tě miloval. Naopak jsi ho donutila, aby se od Tebe vzdálil. Teď se ukazuje, jestli Tě opravdu miluje, nebo jestli Ty miluješ jeho. Ten, kdo opravdu miluje, zůstává, i když je tisíce kilometrů vzdálený. Jen podívej – Ty jsi ,odešla‘, a přitom jsi s ním ve skutečnosti zůstala. Co když je to s ním stejné?“ řekl jsem.

Ten, kdo zůstane, je ten, kdo opravdu miluje – opakovala si.

Nazítří jsem u stolu seděl opět s ním. Abych mu vysvětlil, v čem se odlišuje život a film…

Je to život, ne film

Znovu seděl proti mně a litoval. Už naplno cítil, o koho přišel. Člověk má vždycky trochu delší vedení a hodnotu toho, co měl, si uvědomí, až když to ztratí.

„Chtěl bych vrátit čas,“ řekl – a já jsem se rozhodl mu jednou provždy změnit myšlení.

„Promiň,“ namítl jsem, „ale viděl jsi někde na svém těle tlačítko zpětného převíjení? A víš, proč jsi ho neviděl? Protože my žijeme život, ne film. Čas v životě běží jen dopředu. Minulost je mrtvá, tak jako vaše kytka.“

„Ale…“ zrozpačitěl, jako by přišel o poslední naději, „co teď?“

„Minulost,“ řekl jsem, „nemůže být změněna, zapomenuta, vystřižena nebo smazána. Může být pouze PŘIJATA.“

„Mám přijmout, že jsem hloupý?“ zeptal se podrážděně.

Pobavilo mě to. Když mi bylo tolik let, co jemu, řekl mi jeden muž: „Abys mohl být starý a moudrý, musíš být nejprve mladý a hloupý.“ Měl pravdu. Tehdy jsem ještě nadával životu, když se mi zdálo, že nic nejde podle mého plánu. Než jsem zjistil, že to, co jsem se díky tomu naučil, bylo přesně to, co jsem v životě nejvíce potřeboval.

„Když se díváme do minulosti, obvykle vidíme svou slabost, chyby, bolesti srdce. Když se ale v té samé chvíli podíváme do zrcadla, můžeme vidět naopak sílu, ponaučení a hrdost, že jsme na to všechno přišli. Ano, i špatná chyba se stává dobrou zkušeností, pokud se z ní ponaučíme.“

Usmál jsem se, protože jsem si vzpomněl na své chyby v životě. Vzal jsem si z nich tolik ponaučení, až mě napadlo – samozřejmě v nadsázce –, že mi vlastně chyby pomáhají a že bych jich mohl dělat i trochu víc…

„Jsem ponaučený a věřím, že dokážu být jiný. Jenže ona odešla,“ zvolal nespokojeně. Nevěděl, co vím já. Ostatně, nikdy nevíme, jak na tom druhý ve skutečnosti je.

„Povím Ti jedno,“ odpověděl jsem. „Jestli Tvoje nepřítomnost nijak nezhoršila její život, pak Tvoje přítomnost pro její život nemá kladný význam.“ A dodal jsem: „Láska člověka je nejslabší, když je v ní více pochybností než důvěry. A naopak nejsilnější, když věříš přes všechny pochyby.“

Zadíval jsem se na něj: „Věříš ve vaši lásku, nebo o ní pochybuješ?“

Staň se láskou, kterou nikdy neobdržíš

Seděla přede mnou ona. Měla od něj nepřijatý hovor, tedy takový, který nechtěla zvednout. Měla od něj přijatou esemesku, ve které se za vše omlouval a zdůrazňoval, že ji miluje.

„Napsal mi to, co za poslední roky nikdy,“ stékaly jí slzy po tváři. Byla šťastná i bojácná. „Mám mu dát další šanci?“

Usmál jsem se. „DALŠÍ šanci můžeme dát jedině STEJNÝM lidem. Připadá Ti však on jako STEJNÝ člověk?“

Znejistěla. Tohle přece nebyl on! Kdyby měl jiné jméno, nepochybuje. Kdyby to byl někdo nový, nepochybuje.

Proč se tedy bojíme věřit lidem, že se změnili?

Jako kdyby si uvědomila, že to nepíše on, ale „ten jeho duch“. Duch, kterého si tolik přála zhmotnit. Teď, když se zdálo, že se zhmotňuje, se mu bála věřit.

„Jsem nejistá, protože vím, že jsem milovala špatnou osobu a brečela kvůli hloupým důvodům. Ztratila jsem s ním tolik času a zpětně si vyčítala tolik chyb, ale…,“ nedopověděla.

Protože jsem jí skočil do řeči. „… ale právě tyto chyby nás učí hledat SPRÁVNOU osobu. Proto mi jen odpověz: Je toto,“ ukázal jsem na displej telefonu, kde stále svítila jeho esemeska, „SPRÁVNÝ partner?“

Kývla. Nebyl to rozum, kdo kývl. Byla to Láska, Odpuštění, Víra a hlavně Naděje.

Ano, bála se opakovaného zranění. Všichni se bojíme. Protože už víme, jak bolí.

Na druhou stranu všichni víme, že opravdová láska se nehledá, ale vytváří; že opravdová láska není o tom, kolikrát řekneme „Miluji Tě“, ale kolikrát dokážeme, že je to pravda; že opravdová láska nemá šťastný konec, protože ona nemá žádný konec.

„Možná riskuji, že dám lásku, kterou ten druhý nebude opětovat,“ řekla, tak jako to chvíli před tím řekl on.

Oběma jsem poradil jedno: Ať méně přemýšlejí a více jsou sami tou láskou, kterou možná nikdy zpátky neobdrží.

Ostatně, všichni až příliš často přemýšlíme o tom, jaká cesta vede ke štěstí. A přitom ke štěstí žádná cesta nevede. Štěstí je sama životní cesta.

Setkání

Věděl jsem, kdy a kde se znovu setkají.

Není to slušné, ale díval jsem se na ně ze svého vozu.

Chápal jsem ji. Někdy promíjíme lidem prostě proto, že je chceme dál ve svém životě. A někdy ten, kdo nám způsobil zranění, je současně ten, kdo ho může vyléčit.

A chápal jsem i jeho. Byl to chlap jako hora, který v její náruči plakal. Cítil, že zdravé vztahy nejsou zdravé proto, že by neměly žádné problémy, ale proto, že oba v těch vztazích hledají cestu, která bude fungovat.

Nejdůležitějším slovem je: OBA

Zdroj: © Petr Casanova