Jak mohou rodiče ovlivňovat budoucnost dětí
Jedna čtyřicetiletá žena mi vyprávěla zážitek z dětství: její dost přísná matka jí jednou koupila nové šaty. Když ji pak v nich pouštěla ven hrát si, řekla přísně: „Jestli přijdeš zmazaná, zabiju tě!“ Holčička šla na dvůr a nejdřív se bála pomalu i pohnout, protože si s hrůzou představovala, co by se mohlo s jejími novými šaty stát. Pak ale přišly děti a ona se s nimi přeci jen dala do hry.
Dítě je dítě, na strach postupně zapomněla a hrála si stejně, jako všichni ostatní. Při hře pak vznikl nějaký spor, v nastalé strkanici upadla, a když se zvedala, přišlápla si sukni. Slyšela jen zvuk trhající se látky. Když se na šaty podívala, propadla naprosté hrůze: špinavé skvrny a kanýr na lemu utržený. Pocit té hrůzy si pamatovala celý svůj život – byla tenkrát absolutně přesvědčena, že teď ji maminka zabije! Začala plakat. Byl to pláč tak zoufalý, že jiné maminky, které se tam vyskytly, se kolem ní seběhly a jedna přes druhou ji začaly utěšovat. Ale nic nepomáhalo – dítě si bylo jisté, že ho matka zabije.
Zkuste si představit, jakým otřesem to malé dítě prošlo, jakou reálnou hrůzu prožívalo – vždyť dospělí, když se dozvěděli proč tak hrozně pláče, jí ani nezkoušeli domlouvat, aby se uklidnila – rovnou začali hledat východisko z nastalé situace. Šlo se domů k jedné z těch maminek, šaty vyprali, žehličkou vysušili, vyžehlili. Pak s ní šli za roh, kde byla nějaká krejčovská dílna. Tam vysvětlili, o co jde a zaměstnancům bylo dítěte líto – kanýr přišili tak, že vůbec nebylo poznat, že byl před tím utržený. Teprve když se holčička ujistila, že opravdu nic není vidět, uklidnila se.
Popisuji tu situaci proto, abych ukázala, jak vážně berou děti všechno, co jim říkáme, jak nám věří. Jsme pro ně ti nejdůležitější lidé. Proto náš názor, naše hodnocení, kterému bezvýhradně věří jako pravdě o sobě samých, jim někdy zní jako rozsudek. Zvlášť pokud jim to říkáme často, pokud se vyslovujeme k nějakým jejich kvalitám, umění či neumění. Děti nám svatosvatě věří. Náš názor na ně pokládají za konečný, působí na ně jako jakási diagnóza, kterou jim stanovujeme. Jedna maminka mi například o svém dítěti se smutkem řekla:
— Říkanky se učí těžko. Vůbec nemá paměť!
A já jsem se snad posté podivila, jak snadno a bezmyšlenkovitě vyslovují rodiče svou „diagnózu“ a odsuzují své dítě právě k tomu, aby ji naplňovalo.
— «Ovšem tím, že mu to říkáte, si rozhodně nic lehčeji pamatovat nebude“, musela jsem pokaždé odpovídat. – „Naopak, díky vám už ví, že si špatně pamatuje, že nemá paměť… A bere to jako něco definitivního“.
Vyslovováním podobných „diagnóz“ zbavujeme své děti možnosti růstu, bereme jim možnost odhalit skryté schopnosti. Pamatuji si, jak jsem se pokaždé v duchu divila, když jsem viděla obrázky, které maloval můj vnuk. Dlouhou dobu kreslil opravdu hrozné čmáranice, jaké vyrábějí maličké děti, vůbec to neodpovídalo jeho věku. Děti u nich ve školce už kreslily pěkné obrázky, pokoušely se dokonce nějak vyjádřit perspektivu, chápaly poměr velikostí malovaných předmětů, jejich postavičky měly tváře s jistou mimikou… Vnuk zatím stále tvořil panáčky typu dvě tečky – očička, čárka – pusinka, místo nosu černý flek… Bylo mi zřejmé, že některé mozkové struktury u něj teprve dozrávají, proto se mu zatím nedaří a maluje tak primitivně a „nepřiměřeně“ svému věku. Nikdo z nás dospělých mu ale nikdy neřekl, že neumí kreslit. Nikdy nikdo mu nestanovil diagnózu „malovat nedovede“. Nikdo mu nevzal dobrou vyhlídku, že to umět bude. Uběhl nějaký čas a jaksi nepozorovaně pro nás všechny začal malovat hezky.
(Kolikrát jen jsem v rámci nějaké aktivity navrhovala dospělým, aby nakreslili to či ono a slyšela jsem odpověď: Já neumím kreslit! – „A odkud to víš?“, ptala jsem se vždycky. „Kdo ti to řekl? Jen se do toho pusť a uvidíš, že ti to jde! Kreslit neumějí jen ti, kdo vědí, že to neumějí, a už to proto nezkoušejí…“ A opravdu, během několika dní lidé často s údivem zjistí, že kreslit dovedou! Prostě jen zbourají „diagnózu“, kterou jim kdosi v dětství určil.)
Často právě naše rodičovské „diagnózy“ vedou k těm nejtěžším následkům, těžším než umět či neumět něco dělat. Naše názory a hodnocení probouzejí v dětech úzkost, nízké sebevědomí, pasivitu, pocity odsouzení. Dokonce i zdánlivě nevinná otázka: „Cos to zase vyvedl? Cos dělal, prosím tě?“, vyslovená tragickým hlasem, když dítě něco ne právě patřičného provede, v něm vyvolá pocit, že se stalo prostě něco strašlivého. Někdy zcela bez úmyslu vyvoláme v dítěti pocit nenapravitelnosti toho, co se stalo, pocit odsouzení pro to, co udělalo a co už se nijak nedá změnit.
Může to vést ke skutečné tragédii (takové případy se opravdu dějí!) — k dětské sebevraždě, když dítě nedokáže žít s tíhou vlastního provinění a špatnosti, kterou mu – i když třeba nevědomky a bez úmyslu – vnukli kárající rodiče. Když dítěti sdělujeme své názory na ně a na to, co udělalo, jako bychom je k určitému chování odsuzovali.
Slyšela jsem mnohá vyprávění dospělých lidí, jak je ještě dnes v dospělém životě pronásledují podobné „rozsudky“ rodičů. Jak maminčina hořká poznámka, kterou mnohokrát v dětství vyslechli – „Panebože, tohle dítě je za trest!“ – v nich ještě dlouhé roky vyvolávala pocity viny, nejistoty a dokonce i obavy ze vztahu s partnerem. Protože přeci – pro partnera by to mohlo být jako za trest. Proč sebou samým, nehodným, kazit někomu život? – Stejně tak matčina předpověď – „Nic pořádného z tebe nevyroste“ – řečená pro dětské lumpačiny či neposlušnost může člověka poznamenat na celý život.
Při jakémkoli nezdaru, tak přirozeném v životě každého z nás, mohou se najednou v mysli ta slova rozsudku vynořit – vždyť už máma říkala, že ze mě nic pořádného nebude… Stejné je to s předpovědí: „Na takového darebáka jako jsi ty, už ve vězení čekají!“ To se skutečně naplňuje v reálném smyslu slova – dříve nebo později se takový člověk může ocitnout za mřížemi. (Ale kolik z nich bylo „naprogramováno“ už v dětství rodiči, kteří jim stanovili tuhle strašnou „diagnózu“!)
Musíme si uvědomit tyhle své prorocké a „tvůrčí“ schopnosti. Musíme pochopit, že dítě od nás podobné bezvýchodné scénáře svého života zkrátka nesmí slyšet. Milovat dítě znamená naučit ho v každé situaci, při jakémkoli nezdaru či neúspěchu neztrácet naději, věřit si, hledat a nacházet východisko z jakékoli situace. Vždyť každý dospělý ví, jak je to důležité. Jak důležité je neztrácet hned v každé složitější situaci hlavu. Jak důležité je věřit, že v každém případě bude všechno zase dobré… K tomu však musíme naučit děti vždycky vidět možné východisko, chápat, že nic nemusí být definitivní – žádná věc, žádný skutek.
Musíme dítěti pomoci pochopit, že všechno se dá změnit, že má síly a schopnosti napravit chybu, stát se lepším a silnějším. Dospělí vědí, že všechno se mění, že nic není „definitivní“. Právě tohle vědomí musíme dětem předat. Musíme jim o tom vyprávět. Kdo jiný by měl našim dětem říci, že mohou zůstat dobrými lidmi i potom, co provedly něco špatného. Možná je to jedno z vůbec nejdůležitějších přesvědčení, které musíme v našich dětech zakotvit. Něco, co je v životě skutečně maximálně podrží. A za co nám budou později doopravdy vděčné.
Zároveň musíme dítěti pomoci, aby pochopilo, proč je špatné to či ono, co provedlo – je pak pro ně snazší tu situaci změnit, najít východisko. My sami k tomu potřebujeme především laskavý a vlídný pohled na dítě. Jako na hodného človíčka a ne na pachatele, po němž už se ve vězení ptají!
Dokážeme-li tyhle věci vysvětlit a předat dítěti, dokážeme-li mu vštípit víru, že i když udělalo něco špatného, může a bude z něj být dobrý člověk, dokazujeme tím zároveň svou skutečnou lásku k němu.
Dítě třeba kouše. Musíme mu říci, že už brzo vyroste a přestane kousat. Že to tak je, všechny malé děti koušou. A pak vyrostou a přestanou. Nebo někde sebere nějakou cizí věc. Je ještě malé a nedokáže svým přáním odolat. Ale od nás se dozví, že určitě vyroste a pak už bude vědět, že každý člověk má svoje věci a my si je můžeme brát jen, když nám to dovolí. Také ono se to naučí a vyroste z něj správný a poctivý člověk. Když se dítě pere, je to proto, že hájí své zájmy. Během času se naučí, že hájit se nemusí jen praním. Naučí se domluvit se, vybírat si kamarády, se kterými se nebude muset prát. Stejně tak když mluví s dospělými sprostě. Musí se dozvědět, že brzy vyroste a naučí se chovat tak, aby to jiné lidi neuráželo, aby jim neubližoval a nevylíval si na nich špatnou náladu. To všechno přijde s věkem.
Dítě musí vědět, že je normální, že se nijak nevymyká, je jako jiné děti. Je takové, jaké je. Jenom se ještě něčemu nenaučilo, něco nezná, něco udělalo a nepřemýšlelo nad tím. Ale naučí se a pozná, co je třeba. Má všechny možnosti napravit veškeré své chyby. Změní se. Musíme dětem pomoci chápat, že se mění všechno. Také ony se změní. Opustí je jejich stydlivost, určitě budou mít kamarády a pětku si taky docela jistě opraví. A po lásce až za hrob přijde nepochybně nová láska, protože život nikdy nekončí, dokud je člověk naživu…
Proto je tak moc důležité, abychom si my dospělí pamatovali, jak jsme byli malí. Musíme našim dětem říci, že jim rozumíme, protože jsme sami v dětství taky někdy vzali něco, co nám nepatřilo, lhali jsme a prali jsme se a dostávali jsme pětky. A vyrostli z nás normální, slušní lidé. Musíme být svým dětem vzorem životní perspektivy. Je opravdu nesmírně důležité pamatovat si své dětství a vyprávět o něm svým dětem. O kamarádství, které tak hloupě skončilo, o strachu, který se rozplynul v čase. O trémě, která se postupně vytratila. O hádkách s vrstevníky a o tom, jak jste se pak smířili. Je třeba si pamatovat tu OBROVSKOU SÍLU SLOVA, zejména RODIČOVSKÉHO SLOVA. A ať v životě dojde k jakýmkoli situacím, naučte své děti: věci se vždycky mohou změnit k lepšímu!
Olga Esingu