Jak je důležité, umět druhému naslouchat...

15.07.2016 12:07

Proč máme jen jedna ústa, ale dvě uši, aneb Jak partnerovi správně naslouchat

Většina vztahů umírá na slova nikdy nevyslovená. Nebo vyslovená, ale druhým ignorovaná.

Žádní dva lidé na světě nejsou stejní – nemají shodné geny, výchovu, životní cestu, nasbírané zkušenosti, hodnoty, pohledy ani práh bolesti. Právě proto se mohou vhodně doplňovat, když jednomu je ouvej a druhý zrovna v té chvíli nabídne opačný (pozitivní) pohled, vlastní řešení, osvěžující povzbuzení – tam, kde by ho první ani nehledal, tudíž by ho logicky ani nenašel.

To je výhoda odlišnosti partnerů. Ale každá mince má dvě strany a i odlišnost partnerů má svou nevýhodu.

Nikdo nevidí druhému do hlavy. Neumí číst mezi řádky. Nechápe cizí hádanky, domněnky, pocity. A to proto, že každý jsme jiný. Abychom jeden druhému přesto porozuměli, příroda nás vybavila. Všichni máme jedna ústa a dvě uši. Už to nám něco napovídá – že spolu máme mluvit, ale ještě více máme druhému naslouchat.

Trápí Vás něco a partner se o tom s Vámi odmítá bavit?

Nebo se mu svěřujete, a jako kdybyste mluvili do dubu – on poslouchá, ale vlastně neslyší?

Nebo Vaše pocity bagatelizuje? Posmívá se Vám, že to, co Vás bolí, on jako bolestivé nevnímá?

Snaží se Vám vnutit, že Vy jste ti špatní, protože „děláte z komára velblouda“?

Začínáte o sobě sami pochybovat?

Nebo pochybujete o vztahu? Nerozumíte, proč partner ignoruje to, co Vám krade štěstí, a přitom na začátku mlel, jak udělá COKOLI pro Vaše štěstí?

Nejdůležitější věc ve vztahu

Málokdy je partner zvrácený člověk, který by úmyslně neřešil to, co Vás bolí. Pravděpodobněji to jen neumí. Pochopme, že nikdo učený z nebe nespadl a i on se to, co neumí, může naučit. Ba ve vztahu dokonce musí, protože vztah dvou odlišných lidí stojí na kompromisech. A správné kompromisy se nedělají tak, že oba o krok ustoupí, nýbrž naopak: oba udělají krok vpřed – blíž sobě.

Dovolte osobní vzpomínku. Jako mladé tele, honící se za penězi a kariérou, jsem míval hlavu často jinde než ve vztahu. Věděl jsem, jak udělat průzkum trhu. Jak vytvořit plán s měřitelnými cíli. Jak sestavit základní životaschopný produkt i jak najít unikátní prodejní argument. Naučil jsem se nastavit financování, rozpočet i marketingový plán. Zdálo by se, že jsem ovládal všechny základy potřebné pro úspěch. Ale byla to iluze. Na jedno jsem zapomněl – na své soukromí.

Všechny vztahy jsou jako zahrádka. Vyžadují péči – pravidelné zalévání a prostříhávání problémů. Ve vztahu to nefunguje tak, že si na příští rok vezmu dovolenou a až pak s partnerem vyřešíme to, co ho trápí. Tím nejdražším, co partnerovi ve vztahu můžeme poskytnout, není byt, auto nebo kožich, ale vlastní čas. Skutečně soustředěná pozornost je naprosto nenahraditelná komodita. A i když jsme přepracovaní, musíme se naučit správně komunikovat.

Možná teď někoho překvapím, ale komunikace je oboustranný proces. Neznamená to, že oba musejí mluvit. Ne, mluvit může klidně jen jeden – otevřeně si vylévat své srdce je moc dobře. Avšak druhý musí být přítomen – nejen fyzicky, ale i duševně. Ovládat umění správného naslouchání.

Mnozí se domnívají, že naslouchání je pasivní činnost. Ne, správné naslouchání je aktivita. Aktivita proto, že podporuje druhého v jeho slovech – v otevírání často Pandořiny skříňky, kde je možná už dlouho skryto něco, co se druhému neříká snadno, a co dokonce při vyslovení bolí. A aktivita je to i proto, že správné naslouchání NÁM pomáhá skutečně slyšet a také pamatovat si, co druhý říká.

Proč se musíme naučit správně naslouchat

V pracovních, přátelských i partnerských vztazích nasloucháme obvykle ze tří důvodů: 1) pro radost, 2) pro novou informaci a hlavně 3) pro porozumění. Ne vlastním chytráckým řečněním, nýbrž jedině nasloucháním můžeme pochopit, čeho se partner bojí, co si přeje zlepšit a proč by od nás reálně mohl odejít.

Lidé si bohužel standardně pamatují jen mezi 25 až 50 procenty toho, co slyší. A to v závislosti na své únavě a koncentraci. Kdykoli promlouváme ke svým nadřízeným, podřízeným, zákazníkům nebo přátelům, stejně jako k partnerům, buďme si jisti, že vnímají maximálně polovinu toho, co říkáme.

Štve Vás to? Neradi mluvíte do zdi? Věřte, že i ostatní. A nejvíce to mrzí Vašeho partnera.

Proto tento článek.

Správné naslouchání je technika nasměrování svého úsilí nejen k jednotlivým slovům, ale ke kompletnímu projevu. Lidé totiž nemluví jen ústy. Z následujících řádek, myslím, pochopíte, že naslouchání opravdu není pasivní činnost. Naslouchání je náročné a připravte se na to, že zpočátku Vám může činit problém změnit své pasivní návyky. Ale věřte, že se to vyplatí. Protože Vám už nikdy neunikne důvod, proč je partner nešťastný.

1. krok: Vypusťme všechno, co nás může rušit

První podmínkou pro to, abychom slyšeli více než 50 % toho, co nám partner říká, je omezit vnímání všeho ostatního. Soustředit se pouze na partnera.

Znamená to ovšem mnohem více než jen vypnout televizi, stopnout počítačovou hru a ztlumit vyzvánění telefonu… Znamená to dokonce i více než přestat sledovat okolní dění, jaká zajímavá písnička vlastně hraje v restauraci…

Především to znamená nebýt rušen sám sebou. Tedy nechápat čas, kdy partner mluví, jen jako příležitost zformovat si zatím v hlavě svůj protinázor nebo vhodnou otázku, kterou poté, až se bude nadechovat, rychle položíme.

Pamatujme si, že nejde o souboj. Nesedí tu dva protihráči, ale spoluhráči. Neusilujeme o to prosadit svou pravdu, ale posunout vztah od problému k vyřešení.

Nikdo nedokáže vyřešit problém, když se na něj nesoustředí. A soustředit se na druhého znamená sledovat POUZE JEHO.

2. krok: Jsme-li unaveni, pěstujme svou pozornost

Existují střelci, kteří svolí k rozhovoru s partnerem až poté, kdy mají dokončenou „všechnu práci“. Pro workholiky to je okamžik, kdy už jim v hlavě hučí jako v úle, nejsou schopni v práci pokračovat a jsou vyčerpaní. Tehdy teprve „velkoryse“ přijímají k audienci svého partnera – ba co víc, teprve tehdy se mají začít soustředit. Přitom jsou unavení, podráždění, negativní.

Pokud je pro nás partner/vztah skutečně až druhou a slabší hodnotou v našem žebříčku, naučme se toto: Jakmile ucítíme, že při komunikaci začínáme ztrácet pozornost, a pro partnera je přesto ta chvíle důležitá, snažme se v duchu opakovat slova přesně tak, jak je partner vyslovuje. Jako bychom byli jeho ozvěnou. Proč?

Vryjeme si jeho slova do paměti. A navíc, máme-li cokoli opakovat, musíme to v první řadě bedlivě sledovat.

Pozornost se tím vždycky osvěží.

3. krok: Ujišťujme se, že nejsme zdí, do které partner mluví

Aby partner měl i v průběhu komunikace odvahu říci nám bez obalu vše, co možná nosí na srdci už dlouho, musíme mu pravidelně dávat najevo, že posloucháme, co říká. Tomu nejvíce napomáhá toto:

3a. Dívejme se přímo na partnera. Nechme stranou všechno, co nás rozptyluje – i kdyby kolem zrovna prošel velký dekolt (pro muže) nebo velký biceps (pro ženy). Vyhněme se všem ostatním konverzacím okolo. Nikdy si během řeči druhého nepřipravujme svou odpověď. Pokud s uvedeným máme problém, pomáhá „poslouchat“ partnerovu řeč těla.

3b) Sami používejme mimiku a jednoduchá gesta. Usmějme se, když je to vhodné. Ujišťujme se, že naše držení těla je stále otevřené a vstřícné. Podporujme druhého minikomentáříčky typu chápu, jasně, mmm.

3c) Dávejme partnerovi zpětnou vazbu, že jsme na jedné vlně. Naší úlohou je jednak správně porozumět tomu, co říká, a jednak ho motivovat k tomu, aby řekl ještě více – co možná nejvíce. Aby se vypovídal. Vhodné je začít svou reakcí na to, co bylo partnerem právě řečeno, odrazit od toho případnou otázkou. Například: Teď jsi řekl, že… Nebo model otázky: A co přesně máš na mysli tím, když říkáš, že…?

4. krok: Pokud v nás chytají saze, raději se zeptejme

Kdykoli se přistihneme, že se v nás zapalují kamínka a hrozí, že zareagujeme emotivně, snažme se raději moc nekonstatovat a spíše požádat o více informací. Jinak bychom se sami mohli vytočit k nejplamennějšímu projevu svého života, kterého bychom už za minutu litovali – jakmile by vyšlo najevo, že jsme jen partnerovi špatně rozuměli. Raději se ještě jednou zeptejme: Teď jsem možná nerozuměl správně… Tohle bych si mohl vzít osobně… Co jsi myslel tím, když jsi řekl…? Je tohle to, co jsi myslel…?

Platí to nejen v soukromém vztahu, ale i v jakémkoli pracovním.

Co má partner společného s malířem a jak se můžeme sami ztrapnit?

5. krok: Nikdy druhého nepřerušujme

Pokud si zakážeme vytvářet jakékoli odpovědi v mezidobí, kdy partner mluví, pak se nedopustíme ani jeho přerušování. Skákání do řeči je totiž ztráta času. Jednak frustruje partnera, který si v té chvíli připadá jen do počtu, a jednak to snižuje naši šanci celistvě pochopit to, co nám chtěl říct. Ve vlastním zájmu umožněme partnerovi, ať vždy nejprve vyjasní všechny souvislosti, než položíme otázku nebo zareagujeme. Jen hloupý kritik hodnotí obraz ve stavu, kdy na něm malíř teprve pracuje.

Sečteno, podtrženo

1. Nikdy nezapomínejme na to, že nasloucháme proto, že se můžeme něco užitečného dozvědět. Vlastním mluvením se nic nového nedozvíme. A napadáním a urážením druhého nic nezískáme, spíše ztratíme.

2. Buďme ve svých odpovědích maximálně upřímní a otevření. Jen tak se komunikace smysluplně posune. Znamená to ovšem volit formulace s úctou k druhému člověku. Zacházejme s ním vždy tak, jak bychom chtěli, aby zacházel on s námi.

3. Neustále mějme na paměti, že to, co nám partner říká, a to, jak to chápeme, může být odlišné. Proto se dříve ptejme, než začneme druhého odsuzovat – jinak se sami ztrapníme.

4. S partnerem jsme vždy na jedné lodi, jednom dvojkole. Ve vztahu nikdy neexistuje jeden vítěz a jeden poražený. Jedině dva vítězové, nebo dva poražení.

5. Správné naslouchání nás učiní lepším komunikátorem a v práci může prospět naší produktivitě. Ostatně, ani úspěšné vztahy nepadají z nebe, nýbrž se musejí budovat.

Zdroj:© Petr Casanova