HRANICE A RODINA
Někteří dospělí žijí daleko od rodičů, ale když přijdou na návštěvu domů, dělají nebo mají neodbytný pocit, že by měli dělat to, co po nich rodiče chtějí. Navenek mohou dělat svá vlastní rozhodnutí – odstěhovat se, platit své účty, ale uvnitř nemají emocionální svolení být samostatným člověkem, svobodně rozhodovat o svém životě a necítit vinu, když udělají něco jiného, než co rodiče chtějí. Tito lidé nejsou vlastníky sebe sama a stále ještě podléhají tlaku. Lidé, kteří jako vlastníci spravují svůj život, necítí vinu při rozhodování, kam budou směřovat. Berou ostatní lidi v úvahu, ale rozhodují se z lásky, a nikoli na základě pocitů viny, s cílem podpořit dobro, a nikoli se vyhnout tomu, že budou před druhými špatně vypadat.
Znaky nedostatečných hranic ve vztahu s rodinou, kde jsme vyrůstali.
Nedospělý jedinec.
Jeden z manželů nemá dobré emocionální hranice s rodinou, a když je pak s ní v kontaktu, stává se deprimovaným, hádavým, sebekritickým, perfekcionistickým, nazlobeným, bojovným nebo uzavřeným. Jeho původní rodina má moc řetězovitě ovlivňovat jeho novou rodinu. Druhé housle. "Když je můj muž s matkou, zaměřuje se na každé její přání. Když ho kritizuje, snaží se ještě víc. A mě prakticky ignoruje. Unavuje mě být druhou ženou v jeho životě." To je běžný znak nedostatečných hranic s původní rodinou, jeden z manželů má pocit, že dostává, co zbude. Má pocit, jako by věrnost jeho partnera patřila jeho rodičům. Tento partner ještě nedokončil proces „odejít a pak teprve přimknout“, má problém s hranicemi. Aby manželství mohlo fungovat, musí partner nejprve uvolnit svá pouta se svou původní rodinou a ukovat nová s novou rodinou, kterou manželstvím vytvoří. Mnohá manželství selhávají, protože kvůli tomuto problému jeden partner a děti dostávají "zbytky".
Mohu prosím dostat své kapesné?
Jsou to lidé, kteří se dosud nestali finančně dospělými, je nutné si s rodiči stanovit i tyto hranice. Mami, kde mám ponožky? U syndromu věčného dítěte může být člověk finančně nezávislý, ale dovoluje své původní rodině, aby v jeho životě dál vykonávala určité řídící funkce. Rodiče tomuto dospělému brání emocionálně odejít z domova. Tři jsou příliš. Osoba A se zlobí na osobu B. Osoba A o tom osobě B neřekne. Osoba A přivolá osobu C a stěžuje si na osobu B. Osoba C se těší důvěře osoby A a naslouchá, kdykoli si chce A zahrát na trojúhelník. Tvorba trojúhelníku znamená neřešení konfliktu a třetí člověk je používán pro útěchu a potvrzení těmi, kteří se bojí utkat se spolu navzájem. Mezi lidmi se staví pomluvy. Tento postup se partner naučil ve své původní rodině. Tyto krajně ničivé vzorce udržují lidi v dysfunkčním chování.
Kdo je tady dítě?
Někteří lidé se narodili, aby se starali o své rodiče. K této službě se nepřihlásili, ale zdědili ji. Tyto lidi označujeme jako spoluzávislé. Brzy v životě se naučili, že jsou odpovědni za své rodiče, kteří setrvali ve svých dětinských vzorcích nezodpovědnosti. Když se stali dospělými, bylo pro ně těžké vytyčit mezi sebou a svými nezodpovědnými rodiči hranice. Pokaždé, když se snažili vést samostatný život, cítili se sobecky. Obvykle se tu však vynořují dva problémy. Rodiče vaši pomoc ve skutečnosti nepotřebují. Mohou být nezodpovědní, nároční, případně jednají jako mučedníci. Možná je třeba, aby přijali odpovědnost za své "batohy". Za druhé, když vaši pomoc skutečně potřebují, možná nemáte jasné hranice, které by určovaly, co dávat můžete a co ne. Možná nebudete schopni stanovat meze svého dávání a pak třeba neschopnost vašich rodičů přizpůsobit se stáří ovládne vaši rodinu. Je nutné, aby se členové vaší rodiny rozhodli, co dávat chtějí a co ne, aby mohli daného rodiče dál milovat a cenit si ho, místo aby v nich narůstala zloba. Dobré hranice zabraňuje vznik zloby. Je dobré dávat, a proto dbejte na to, abyste dávali tolik, kolik odpovídá vaší situaci a vašim zdrojům.
Ale vždyť jsem tvůj bratr.
Jedno nezodpovědné dospělé dítě je závislé na svém odpovědném dospělém sourozenci, čímž se vyhýbá dospělosti a odchodu z rodiny. Pokračování starých problémů s hranicemi. Tyto vzorce, které jsme se doma naučili, přecházejí do dospělosti s týmiž hráči – nedostatek důsledků za nezodpovědné chování, nedostatečné napomínání, nedostatek mezí, přijímání odpovědnosti za druhé místo za sebe, dávání z donucení a s nechutí, závist, pasivita, neotevřenost. Je třeba na tyto vzorce přijít a změnit způsob, jak s nimi nakládat.
Naše duše.
Jedním krokem v dospívání je vyjít z rodičovské autority a podřídit se své duši, vzdát se vázanosti na svou původní rodinu. Mnohokrát neposlechneme svou duši proto, že jsme „neodešli ze svého domova“. Být sami sebou, naší jedinečností. Je nezbytné mluvit pravdu, stanovit meze, přijímat a vyžadovat odpovědnost a odpouštět jeden druhému. Pevné normy a hodnoty umožní fungování nové rodiny, kde každý je sám sebou a společně žijeme svůj život. Proto se můžeme zeptat – "Nebrání mi nějaká pouta jednat správně? Skutečně jsem se ve vztahu k naší původní rodině stal dospělým?" Pokud naše pouta budou láskyplná, budeme samostatní a volní a budeme dávat z lásky a podle toho, jak jsme se předem rozhodli. Budeme milovat s hranicemi. Když jako dospělí nejsme pod křídly ochránců a manažerů, můžeme dělat skutečně dospělá rozhodnutí a mít vládu nad svým životem.
Řešení.
Kde jste ztratili vládu nad svým životem? Jaký máte problém? Jakou máte potřebu, která konflikt vyvolává? Nevhodným způsobem nejednáme bezdůvodně, často se snažíme naplnit nějakou základní potřebu, kterou naše původní rodina neuspokojila – lásky, podpory, přijetí? Přijímejte příjemné věci – je nutné pochopit svou potřebu a uspokojit ji. Přijímat tuto potřebu, i když ze začátku to bude neohrabané. Cvičte se v uplatňování hranic – nejprve nové hranice uplatňujte tam, kde vaše hranice budou ctěny a uznávány. Říkejte ne špatnému – vyhýbejte se zraňujícím situacím, nějakou dobu lidem, kteří se nás snažili ovládat a zneužívat. Odpusťte – nic nevyjasní hranice tolik jako odpuštění. Někomu odpustit znamená poslat ho na svobodu či zrušit dluh, který vůči nám má. Získáte svobodu.
Odpovídejte, nereagujte
– Když na to, co někdo řekne nebo udělá, reagujete, můžete mít problém s hranicemi. Jestliže někdo tím, co řekne nebo udělá, může způsobit spoušť, má nad vámi vládu a vaše hranice jsou ztraceny. Když odpovídáte, vláda zůstává vám a máte různé možnosti volby. Když pocítíte, že reagujete, vytvořte si odstup a znovu nad sebou získejte vládu, aby vás členové vaší rodiny nemohli přinutit k něčemu, co nechcete a co by porušilo vaši samostatnost. Když uhájíte své hranice, zvolte si tu nejlepší možnost. Rozdíl mezi odpovědí a reakcí spočívá ve volbě. Ptejte se: "O co mi jde?" Když reagujete, vládu mají oni. Když odpovídáte, máte ji vy. Učte se milovat ve svobodě a odpovědnosti, a nikoli s pocity viny – nejlepší hranice jsou láskyplné. Ten, kdo musí navždy zůstat v ochranářském způsobu jednání, ztrácí na lásce a na svobodě. Hranicemi získáváme svobodu k lásce. Je dobré se kvůli druhým obětovat a zapírat sám sebe. Potřebujete však hranice, abyste se k tomu mohli svobodně rozhodnout. Udělat něco pro někoho, když se k tomu svobodně rozhodnete, hranice posiluje. Spoluzávislí lidé nedělají dobro, dávají prostor zlu, protože se bojí.
ZÁKONY HRANIC. BĚŽNÉ MÝTY O HRANICÍCH.
Zákony hranic
Zákon setby a žně
– co člověk zaseje, to sklidí, jak se věci ve skutečnosti mají. Tento zákon může být porušován, a často ho porušují lidé, kteří nemají žádné hranice. Tak jako můžeme zachycením padající sklenice zasáhnout do zákona gravitace, mohou lidé zasahovat do zákona příčiny a účinku tím, že vstoupí do dění a vysvobodí nezodpovědné lidi. Když je člověk uchráněn před důsledky nezodpovědného chování, umožňuje mu to dál jednat nezodpovědně. Zákon nebyl narušen, jen důsledky místo jejich původce trpí někdo jiný. Spoluzávislí lidé, kteří nemají žádné hranice, spolupodepisují směnku za nezodpovědného člověka. Stanovení hranic pomáhá spoluzávislým lidem v tom, aby přestali zasahovat do tohoto zákonu v životě jejich milých. Napomínání nezodpovědného člověka nebolí, bolet ho mohou pouze důsledky.
Zákon odpovědnosti
– milovat druhé, a nikoli být jeden druhým. Nemohu za vás myslet, nemohu se za vás vyrovnat se zklamáním. Důležité je stanovení hranic před bolestivým a nezodpovědným chování druhých. Zákon moci – někdy se nepoznáváme v tom, co děláme, jednáme tak, že nás to ničí. Někdy to nemáme moc překonat, ale máme moc se podívat na své slabosti. Máme moc říkat ostatním, aby nám ukazovali, co spadá do našich hranic. Máme moc se podívat na to, co v sobě najdeme. Máme moc žádat ostatní, aby nám pomohli s našimi zraněními a nenaplněnými potřebami z dětství. Máme moc vyhledat ty, komu jste ublížili a omluvit se. Nemůžete měnit druhé, můžete je jen ovlivňovat – tím, že se změníte sami, aby na nás jejich ničivé vzorce již nepůsobily.
Zákon úcty
– je třeba, abychom respektovali hranice druhých. Potřebujeme milovat hranice druhých, abychom mohli vyžadovat úctu k těm svým. Rozhodují se naši blízcí svobodně? Když přijímáme svobodu druhých, jejich hranice nás nerozzlobí, nevyvolají v nás pocity viny a ani se kvůli nim nestáhneme. Když přijímáme svobodu druhých, prožíváme lépe i tu svou vlastní.
Zákon motivace
– ve stanovení hranic nám může bránit strach ze ztráty lásky nebo z opuštěnosti, strach z hněvu druhých, strach ze ztráty vnitřního dobrého "Já", pocity viny nebo přílišná identifikace se ztrátou či prohrou jiného. Lidé, kteří říkají "ano" a pak kvůli tomu mají vztek, se bojí, že ztratí něčí lásku. To je hlavní motiv mučedníků. Dávají, aby dostali lásku, a když ji nedostanou, cítí se opuštěni. Sobečtí lidé se často zlobí, když jim někdo řekne "ne". Někdy je dobré říct: “Mám tě rád, ale tohle neudělám.“
Zákon hodnocení
– když něco někomu řeknete, může to způsobit bolest, ale neublíží mu to (zubař vám řekne, že zákrok může bolet, což vám může způsobit bolest, ale neublíží vám). Je třeba hodnotit účinky stanovení hranic a jednat vůči druhému člověku odpovědně, ale to neznamená, že bychom se měli stanovení hranic vyhýbat, když na ně někdo reaguje hněvivě nebo ublíženě. Mít hranice znamená žít cílevědomý život. Rozhodnutí o stanovení hranic není jednoduché, protože to vyžaduje rozhodování a konfliktní situace, které pak mohou způsobit bolest někomu, koho máme rádi. „Mrzí mě, že nepřijedeš na Vánoce, ale doufám, že se budeš mít dobře“ – matka přiznala své zklamání a zároveň respektovala rozhodnutí dcery strávit Vánoce s přáteli. Bolest působíme, když děláme rozhodnutí, která se druhým nebudou líbit, ale také, když napomínáme lidi, kteří nejednají podle nás správně. Ale když druhému člověku neřekneme o svém hněvu, může se v našem nitru zahnízdit hořkost a nenávist. Je třeba, abychom k sobě byli navzájem upřímní v tom, co nás zraňuje. Nikdo nemá rád, když o sobě slyší negativní věci, ale z dlouhodobého hlediska to pro nás může být dobré.
Zákon proaktivity
– kde je správná míra reakce? Fáze reakce je nutná, ale nestačí. Musíme reagovat, abychom našli hranice, ale když už je najdeme, nesmíme je používat k prosazování sebe. Nakonec se musíme „připojit“ k ostatním, navázat vztahy jako rovný s rovným, což je začátek proaktivních vztahů. Proaktivní lidé vám ukážou, co mají rádi, co chtějí, o co usilují a za čím si stojí. Zatímco reaktivní oběti jsou známi především svými postoji odporu, proaktivní lidé se práv nedožadují, oni je žijí. Moc není něco, čeho se dožadujete nebo co si zasloužíte, ale něco, co máte. Tito lidé mají vzájemnou úctu, překonali reaktivní postoj zákona a dokážou milovat, aniž by museli reagovat.
Zákon viditelnosti
– tento zákon říká, že je třeba, aby vaše hranice byly pro druhé patrné a aby jim byly ve vztahu sdělovány. Kvůli pocitům viny máme často tajné hranice. Místo abychom člověku, kterého milujeme, otevřeně sdělili své "ne", pasivně a potichu se stáhneme. Potají máme zlost, místo abychom druhému řekli, že se zlobíme kvůli tomu, jak nás zranil. Často ve skrytu trpíme bolestí, kterou nám působí něčí nezodpovědnost, místo abychom mu to vyjádřili, což by bylo užitečné pro jejich duši. Když naše hranice nejsou sdělovány a dávány přímo najevo, budou sdělovány nepřímo přes manipulaci. Cesta k opravdové lásce je otevřeně dávat najevo své hranice.
Běžné mýty o hranicích.
Když stanovím hranice, jednám sobecky
– vhodné hranice naši schopnost starat se o druhé ve skutečnosti zvyšují. Sobectví souvisí se zaměřením na naše vlastní přání a touhy, s vyloučením naší odpovědnosti milovat druhé. Nemusíme chtít, co potřebujeme. Pan Necitlivý může zoufale potřebovat pomoc s tím, že je hrozný posluchač. Ale nemusí ji chtít. Naplňování našich potřeb je v zásadě náš úkol, naše odpovědnost. Náš život je jako obchod, o který se musíme starat. Máme rozvíjet svůj život, schopnosti, pocity, myšlenky. Když říkáme "ne" lidem a činnostem, které jsou pro nás škodlivé, chráníme svůj „obchod“.
Hranice jsou znamením vzpoury
– lidé, kteří mají nepevné hranice, se často navenek podvolí, ale uvnitř jsou vzpurní a plní zloby. Naše srdce, které něco chce nebo nechce udělat, je důležitější než naše „vnější ochota“. Pokud někomu řekneme "ano" a ve skutečnosti myslíme "ne", dostáváme se do pozice otrocké povolnosti, a to je totéž co lhaní. "Ano" musíme říkat z láskyplného srdce. Pokud je naším motivem strach, nemilujeme. Jestliže začnu stanovovat hranice, druzí mě budou zraňovat – někdo se bojí důsledků hranic. Nikdo nám nedal moc ani právo ovládat to, jak druzí reagují na naše "ne", někteří ho uvítají, jiným se líbit nebude. Nemůžeme věci říkat na 90%, dotyčný si musí vybrat. Nemůžeme lidi zmanipulovat k přijetí našich hranic tím, že bychom je polili cukrovou polevou. Hranice jsou zkouškou kvality našich vztahů. Ti lidé v našem životě, kteří naše hranice umějí respektovat, budou milovat naši vůli, naše názory, naši samostatnost. Ti, kteří naše hranice respektovat neumějí, nám říkají, že nemilují naše "ne", milují pouze naše "ano", naši povolnost. Snaží se nás zmanipulovat k tomu, abychom se vzdali svých pokladů. Stanovení hranic někdy objasní, že jsme byli po všech stránkách, kromě fyzické, opuštěni už dávno předtím.
Když stanovím hranice, zraním druhé
– když stanovíme hranice, bojíme se, že naše meze zraní někoho, koho bychom rádi viděli šťastného a spokojeného, např. člověka, který vám telefonuje, abyste ho podpořili, když na tom nejste sami dobře. Hranice není útočná zbraň, jednoduše brání tomu, aby někdo vzal vaše poklady v nesprávný čas. Když řeknete "ne" dospělým, kteří jsou odpovědni za uspokojování svých vlastních potřeb, může to určitě způsobit nepohodlí. Budou se muset poohlédnout jinde. Ale nezpůsobí to zranění. I když má někdo skutečný problém, jsou chvíle, kdy se z nějakého důvodu nepomůžete. V těchto případech musíme druhé nechat, aby převzali odpovědnost za své batohy a poohlédli se, kde jinde by jejich potřeby mohly být naplněny. Je dobré mít v životě více lidí, na koho se můžeme obrátit. Neseme odpovědnost za svůj život – a někdy nám v tom pomáhá právě slovo "ne".
Hranice znamenají, že se zlobím
– když lidé začnou říkat pravdu, stanovovat hranice a přijímat odpovědnost, často se u nich objeví „zlobný mrak“ – výbušnost, urážlivost atd. Má to svůj význam. Hněv signalizuje nebezpečí, nabádá nás k tomu, abychom vykročili vpřed a s danou hrozbou se utkali. Hněv nám také říká, že došlo k porušení hranic a také nám říká, že je v naší moci daný problém řešit. Mobilizuje nás k tomu, abychom chránili sebe, ty, které milujeme, a své zásady. Tento „zlobný mrak“ je většinou léta nahromaděný starý hněv, který se teď dostal na povrch. Je důležité hněv vyjádřit lidem, na které je zamířen, to je první krok k vyřešení zloby z minulosti, pak přijmout odpovědnost za to, jak se člověk v minulosti choval, uzdravit se, a pak si vytvořit nové pevné, trvalé hranice. Hněv byl možná dříve jedinou hranicí, kterou člověk měl. Až bude vaše "ne" neporušené, nebudete potřebovat „zlobný signál“. Uvidíte, jak se k vám zlo blíží, a ubráníte se mu svými hranicemi. Nebojte se vzteku, je to protest dřívější části vaší duše. Tyto části potřebují odhalení, pochopení i lidskou lásku. Pak to bude dobré. Lidé se zdravými hranicemi jsou nejméně hněviví lidé na světě. Pokud dokážete porušení hranic předejít, již hněv nepotřebujete. Máte větší vládu nad svým životem a hodnotami. Nerozčílíte se. Stačí stanovit meze.
Když druzí stanoví hranice, zraňuje mě to
– „Ty peníze ti opravdu půjčit nemůžu.“ To mi řekl můj nejlepší přítel! Přijdu k němu v nouzi a on mě odmítne! To je ale podraz, mám dojem, že mi to ukazuje, jaké přátelství mezi námi je! Proč je přijetí hranic druhého takový problém? Někdo nám v minulosti stanovil nevhodné hranice ve vztahu k nám a to nás zmátlo, zejména v dětství, třeba neposkytnutí správného množství emocionálního kontaktu. Sobecký, nezralý nebo závislý rodič může své dítě zranit tím, že mu v nesprávných chvílích říká "ne". Nebo svá zranění promítáme na druhé – když cítíme bolest, jednou reakcí je zříci se špatného pocitu a hodit to na druhé – projekce. Lidé, kteří byli v dětství zraněni nevhodnými hranicemi, často promítají svou křehkost na druhé. Cítí svou vlastní bolest u druhých a vyhýbají se stanovení hranic ve vztahu k nim, protože si představují, jak ničivé by to pro ně bylo.
Neschopnost přijímat něčí hranice může znamenat, že jde o modlářský vztah
– Anna se cítila zraněná a osamělá, když si s ní její manžel nechtěl povídat, jeho mlčení u ní vyvolalo silné pocity odcizení – skutečný problém spočíval v její závislosti na manželovi. Její emocionální blaho záleželo na tom, zda byl její manžel k dispozici, měl jí poskytnout všechno, co nedostala od svých rodičů alkoholiků. Když měl špatný den a stáhl se, její den se proměnil v katastrofu. Pokud nás konflikt s jedním pro nás významným člověkem může přivést k zoufalství, je možné, že toho člověka stavíme na trůn, což není dobré, protože to poškozuje naši emocionální svobodu a náš rozvoj. Proto je důležité si vypěstovat několik hlubokých a významných vztahů, což umožní lidem kolem nás svobodně a bez pocitů viny říkat "ne", protože se budeme moci obrátit na někoho jiného. A dále neschopnost přijímat hranice druhých může naznačovat problém s přebíráním odpovědnosti – někteří lidé si tak zvyknou na to, že je druzí vytahují z problémů, až nakonec uvěří, že jejich blaho má na starosti někdo jiný. Cítí se zrazeni a nemilováni, když nedostanou pomoc. Nepřijímají odpovědnost za svůj život.
Hranice působí pocity viny
– jednou z překážek při stanovení hranic ve vztahu k druhým lidem jsou naše pocity závazku. Mnozí lidé se ve vztahu k těm, vůči nimž cítí závazek, vyhýbají stanovení hranic, a tím se vyhnout pocitům viny, které se dostaví, když řeknou ne někomu, kdo k nim byl laskavý. Tito lidé uvažují takto: protože jsme něco dostali, tak i něco dlužíme. Nicméně láska, kterou dostáváme, nebo cokoli jiného, co v nás vyvolává pocit závazku, by měli být přijímány jako dar.
Hranice jsou trvalé a já se bojím spálit za sebou mosty
– naše "ne" je nám podřízeno, naše hranice jsou našim majetkem. Když vůči někomu stanovíte hranice a daný člověk na ně bude reagovat zrale a s láskou, můžete se domluvit na změně hranic, můžete hranice změnit tehdy, když jste na bezpečném místě. Někdy uzraje čas, aby člověk změnil svou hranici.
Zpracováno podle knihy: Hranice - Dr. Henry Cloud a Dr. John Townsend
Zdroj: Cesta k duze