7 KROKŮ, JAK SE VYROVNAT S ÚTĚKÁŘI ANEB KDYŽ MUŽE NENAUČILI, CO JE ODPOVĚDNOST

07.09.2015 17:30

„Rozhodl jsem se jít za svým snem,“ pověděl mi známý.

Poblahopřál bych mu. Kdyby nedodal: „Bez ohledu na okolí.“ 

Měl totiž přítelkyni v 8. měsíci těhotenství.

„Odcházím od ní. Chci budovat kariéru. A dítě by mě jen zdržovalo.“

Prohlédl jsem si tu kreaturu od hlavy k patě a napadlo mě: Je tohle vůbec člověk? Má základní vzdělání? Ví, co je ODPOVĚDNOST?

Každá mince má dvě strany. I svoboda. Všichni máme v každém okamžiku svobodu volby. Ale rubem této svobody je odpovědnost za činy, které provedeme. Dítě je společným dílem muže a ženy. Je špinavost uvažovat tak, že dítě je starost ženy – protože na její straně už je dítě odnosit, porodit a začít opečovávat. Každý muž začíná rodičovství s velkým deficitem a musí se snažit, aby se ženě v objemu investovaného času a energie do dítěte alespoň přiblížil. A když už neinvestuje do dítěte, musí najít jinou investici do rodiny. Jinak neví, co je odpovědnost.

Ten známý opravdu od nastávající maminky odešel. Politoval jsem ho, protože jsem tušil, co se stane. Všichni totiž používáme vzorce chování, které se – aniž si to uvědomujeme – opakují v podobných situacích. Tento útěkář od odpovědnosti brzy narazil v zaměstnání, kde chtěl budovat kariéru. Nebyl totiž ochoten řešit problémy, které ho svou velikostí přesahovaly a „brzdily ho“, jak on říkal už u těhotné partnerky. „Rozhodl jsem se jít za svým snem. Odcházím z práce. Chci vybudovat vlastní firmu, kde mi nikdo nebude nic diktovat. Zaměstnání mě jenom zdržovalo.“

Máte jako já déjà vu? Pocit, že to, co řekl, jste už slyšeli? Jistě, stejný vzorec chování, jen jiné obsazení slov. A stejný byl i konec… Zkrachoval by, bylo hodně silné slovo – on svou firmu fakticky ani nerozjel. Kdo není schopen přistupovat konstruktivně k základním problémům ve vztahu nebo zaměstnání, nemůže je vyřešit ani v podnikání. A na útěkáře jsou zákazníci, zaměstnanci či dodavatelé citliví. Prostě už podruhé nepřijdou. Odejdou. A lidé s útěkářským vzorcem chování nadávají na život a nadutě utíkají odevšad, aniž by si uvědomili, že ten hlavní problém si vlečou pořád s sebou – jsou jím totiž oni sami. Neumějí čelit odpovědnosti.

V uvedeném příběhu se kruh uzavřel tak, jak musel: Muž opět zazvonil u dveří té ženy s již jedenapůlroční holčičkou. Chtěl ji odprosit. Jenže život je krutý, a je to dobře. Otevřel mu totiž už jiný muž. Pro ženu zkrátka nebývá těžké zjistit, že kterýkoli muž je lepší než ten, který nerozumí slovu odpovědnost („za toto jsem odpovědný“), natož zodpovědnost („odpovědnost chápu i naplňuji, jsem zodpovědný“).

 

Na všem lze najít něco pozitivního. Tato zkušenost byla pozitivní pro oba. Ona pochopila, že na nezodpovědné lidi (ty, co utíkají od odpovědnosti) se nevyplatí čekat. On pochopil, že musí jít do sebe, jinak se z jámy nevyhrabe. K tomuto pozitivnímu konci však nejvíce přispěla žena. Ačkoli se ocitla v do té doby nepředstavitelné situaci – přivést dítě na svět bez jakékoli podpory – neponížila se. A život ji odměnil. Nakonec, jak se říká, dokonalé štěstí může poznat jen člověk, který poznal dokonalou bolest.

Samozřejmě mi napsala. Chtěla, abych svého známého přemluvil k návratu. Neudělal jsem to. Právě kvůli ní a ještě nenarozenému dítěti. Přál jsem si, aby v budoucnu potkala někoho, s kým pochopí, proč jí to nevyšlo s předchozím. Nezodpovědné lidi nikdy zpátky nebrat. Nepřinášejí nic dobrého. Jsou jen přítěží. Ostatně, proč dávat pořád druhou šanci špatnému partnerovi, když miliony lepších lidí čekají na první šanci?

Vyřešili jsme to jinak: Denně mi psala o tom, co prožívá. Když to neuměla napsat, volala. Obyčejná podpora může pro člověka znamenat celý svět. Rodila s nadějí, že bude lépe. A pak už se její úsměv v tváři jen roztahoval. Až se rty musely našpulit, protože se objevil člověk, který je toužil políbit. Někdy je nutné projít černým lesem, abychom vyšli na světlo. Co během doby, kdy otce svého dítěte vůbec nezajímala, prožívala a jak to zvládla? Popíšu, čemu jsme se věnovali.

1. krok: Přepočítej si přátele

Když se Láska ptala Přátelství, proč je Přátelství na světě, když je tady ona, Láska, Přátelství odpovědělo: „Protože Ty působíš bolesti, a já je hojím.“

Přátelé jsou důležitější než partneři. Ze dvou důvodů: 1) málokdy odcházejí a 2) vidí věci z nadhledu. Zatímco partneři žijí přímo s námi, nemají potřebný odstup. Jsou citově zainteresováni, neobjektivní. Partneři nás sice mohou okamžitě podpořit a třeba objetí od partnera dělá moc dobře, ale přítel – když posuzuje obraz – je mnohem přesnější, protože není příliš blízko plátnu a snáze si pospojuje všechny střípky, souvislosti. Navíc nás obvykle zná lépe než partner. Rozumí více našim náladám, metodikám rozhodování, vrtochům.

Přátelé toho bohužel někdy zneužívají. Vědí, že nad námi drží určitý vliv. A mohou mít sklon hodnotit nás, radit přes čáru. Ale to už není přátelství. To je manipulace.

Jsme-li v pekle, cestu ven za nás nemůže nikdo odchodit. Peklo je v nás, tak jako řešení. Skuteční přátelé se nesnaží cokoli dělat za nás. Jen nás podporují. Neustále. Chtějí, abychom situaci zvládli sami. Protože to bude náš úspěch, naše hrdost, naše zkušenost. Přátelé nejsou od toho, aby všechno pochopili. Někdy situaci nechápeme ani sami. A můžeme vypadat jako šílenci. Ano, každý, kdo je v pekle, je šílený. Ale právě proto se v pekle nikdy nesmíme zastavit, protože jinak nás peklo sežehne.

2. krok: Potřebuješ dělat chyby nebo být za blázna

Ty věty, hlavně od nejbližších, bolí. „Děláš chybu…“ „Jsi blázen…“ „Tohle nezvládneš…“

Ano, možná děláme chybu, možná jsme blázni, možná to nezvládneme, ale možná také neděláme chybu, možná nejsme blázni, možná to zvládneme. Jen chybující lidé mohou zjistit, jak chybu příště nedělat. Jen ti, kdo někdy neuspěli a ponaučili se, dokázali uspět. Jen ti, kteří toho hodně překonali, toho hodně dosáhli. Jen blázni jdou cestou, jakou by na jejich místě možná nikdo nešel. Díky tomu obvykle najdou to, co by nikdo jiný nenašel.

Každá životní cesta je plná překážek, které jsme nikdy nezdolávali, a tudíž potenciálních neúspěchů. Není to tak, že by překážky byly na cestě. Ta cesta sama jsou překážky. Překážky tvoří celý náš život. Bát se překážek znamená zastavit se, vypustit život, vzdát jakýkoli osobní růst.

Ten, kdo spadl a vstal, je vždycky blázen. Protože hrozí, že spadne znovu. Hrozí, že znovu udělá chybu. Že znovu nedokáže to, co chtěl. Ale jak jinak by to mohl dokázat, než díky chybě, bláznovství a víře, že to jednou zvládne?

3. krok: Nauč se obracet kapitoly

Všichni píšeme knihu svého života. Má spoustu kapitol. Jedna smutná neznamená automaticky smutnou celou knihu. Co musíme udělat, pokud zrovna žijeme smutnou kapitolu, je uvědomit si, že v ději se jednoduše posuneme dál tím, že obrátíme list. Není nutné číst smutnou kapitolu znovu. Je lepší otočit stránku a začít psát novou, veselejší kapitolu.

Na čem v životě v každé chvíli záleží, to není první, ale poslední stránka, kterou právě píšeme. Příběh nemusí být dlouhou dobu optimistický, aby jeho konec stál za to. Naopak. Život má nejsladší pointu tehdy, kdy se nám na ni po veškeré té hořkosti už sbíhají sliny.

4. krok: Pusť si do života slovesa

Smutek, depresi či úzkost je důležité rozehnat, vytlačit, zapomenout. Ať použijete jakékoli slovo, všimněte si, že je to sloveso. Sloveso označuje činnost. Vpusťme do svého života pozitivní slovesa. Pohyb.

Můžeme běhat, nakupovat, investovat do sebe. Prostě už žádná negativní podstatná jména. Sebelítost, sebekřižování, sebeobviňování, výmluvy, odklady. Podstatná jména nedokážou zlepšit budoucnost. Je nutné konat. Jedině konáním lze totiž vylézt z jámy nebo přelézt bariéry, které se nás snažily zahradit v podstatných jménech: zklamání, rezignaci, výčitkách.

5. krok: Co máme společného s vodou?

5. krok: Převezmi kontrolu nad svými myšlenkami, než ji ony převezmou nad Tebou

Proč je tolik třeba rozhýbat se? Napusťte si vodu do nádoby a nechte ji tam stát. Působením vzduchu, slunečních paprsků a mikroorganismů se začne kazit. Stejné je to se stojatým myšlením. Stejně jako voda, která stojí, hnije.

Když otevřeme okna, průvan pročistí vzduch. Lépe se pak dýchá. Když chřadnoucího člověka rozpohybujeme chůzí, cvičením, čerstvým (nehnijícím) jídlem, začne se cítit lépe. Tělo je odměňováno za pohyb hormony štěstí. Totéž musí zvládnout mysl.

Mysl na rozdíl od těla nikdy nestojí. Pracuje i na volnoběh. Pak ovšem vytváří prázdné iluze, domněnky, hrozivé konstrukce. Čím pohyblivější člověk je, tím je pozitivnější. A nemluvím jen o těle. Protáčet se musejí také myšlenky, protože jakýkoli problém nejde vyřešit za použití těch samých myšlenek, které problém vytvořily. 

Musíme ovládat své myšlenky. Donutit je pracovat v našem zájmu. Řešení každého problému není v nějaké budoucí události nebo okolnosti. Je především v našem přístupu, jak s jakoukoli událostí nebo okolností naložíme. Důkaz je přímo v našich vzpomínkách. Rozpomeňte se na problém, který Vás trápil v dětství. Dnes ho vidíte už jinak. Tomu, kvůli čemu jste brečeli, se dnes i zasmějete. Nezměnily se ty události nebo okolnosti. Změnil se náš pohled. Respektive s odstupem času přišel nadhled.

Myšlenky jsou ovlivňovány jedním faktorem. Tím jsou naše pocity. Pocity vytvářejí myšlenky, myšlenky vedou k činům a činy k výsledkům. Pocit – to základní, co tvoří náš život – můžeme správně nastartovat něčím jednoduchým, co zvládneme úplně všichni. Úsměvem. Pouhým stažením lícních svalů. Úsměv nemusí znamenat, že jsme šťastni. Někdy znamená mnohem víc – že jsme silní. Že se dokážeme povznést nad to, co nás nutí se nesmát.

Úsměv čistí mozkové závity. Myšlení žádného člověka, který má rád humor, nehnije. Obyčejný smích vytlačuje bolest. Pokud začneme pracovat na svých pocitech tak, aby v nich už nebyla bolest, dříve nebo později se stane něco zázračného: Ta bolest sice v našem životě zůstane, ale v přihrádce zvané Minulost.

6. krok: Poděkuj za rány, které Tě poučily

Nejdůležitější zlom v hlavě maminky, kterou jsem popisoval, přinesl tento bod. Člověk ho není schopen hned, proto je také až šestý v řadě. Ale stojí za to k němu dojít.

Nejsilnější lidé nejsou ti, kteří v životě vždycky vyhráli. Nýbrž ti, kteří se nevzdali, i když prohrávali. Jejich prohry je posouvaly vpřed. Dávaly jim totiž to, co je k nezaplacení: ponaučení. S každou prohrou jedno zmoudření.

Při zpětném pohledu jsme většinou vděčni za to, co jsme museli prožít. I za to špatné. Mnohdy totiž neovlivníme, co nám život (natož druzí lidé) hodí do cesty. Co však ovlivníme, je to, zda tu překážku překonáme. Pokud ano, místo oslabení zesílíme. Lidé, kteří nám škodí, se někdy diví, jak nás to posiluje. Není to tím, že by balvany, které nám hází do cesty, byly malé. Ale tím, že se prostě naučíme být větší.

Je nutné jim poděkovat. Úspěšným člověka nedělá hladká cesta bez překážek. Ale naopak překážky, díky kterým na sobě zapracujeme. A jejichž překonání nám v první chvíli často přijde nemožné.

Poslední 7. krok: Je nejtěžší, ale nejpotřebnější.

7. krok: Odpusť těm, kteří Ti ublížili

Lidem, kteří nám ublížili, jsme zvyklí neodpouštět. Mstít se jim. Vracet jim to, čeho se na nás dopustili. Povím Vám, proč je lepší soustředit se na pozitivní činy a odpuštění. Protože si to zasloužíme.

Odpouštíme ne proto, že bychom byli slabí. Ale proto, že jsme natolik silní, abychom zavřeli dveře do minulosti. Odpouštíme ne proto, že bychom se smířili nebo snad souhlasili s činem, jehož se na nás dopustila jiná osoba. My ho nemusíme schvalovat, chápat či dokonce podporovat. Odpouštíme proto, že jsme ho vzali na svědomí, ale dál ho už nepotřebujeme mít v hlavě.

Odpuštění nemá nic společného ani s činem, ani s jinou osobou. Není to žádný vzkaz. Odpuštění je akt, který směřuje k jedinému člověku – k nám samotným. Odpuštění znamená obrátit list. Přestat se zabývat tím, co nás tolik trápilo, protože si to prostě nezasloužíme. Odpuštění znamená jít dál. Nezastavovat ve hnijící vodě.

Kdykoli uzavřeme minulost a v ní člověka, který nám ublížil, vytvoříme tím ve své přítomné mysli místo pro někoho lepšího. Nevadí, že ztratíme špatného člověka. Špatného člověka není nikdy škoda. A v životě je to už tak zařízené, že kdo ztratí zbabělce, získá bojovníka. Není to žádná náhoda. Je to výsledek ponaučení. My už prostě podruhé stejný typ člověka do svého života nevpustíme. Natož stejného jedince.

Ano, lidé někdy mají problém odpustit, zapomenout. A je to dobře. Protože o to déle si špatnou zkušenost pamatují. Odvrhnuté ženě mého známého nejvíce pomohlo uvědomit si, že ten, kdo opravdu miluje, se nikdy nevrátí. A víte, proč? Protože ten, kdo opravdu miluje, Vás nikdy neopustí.

Převzato: © Petr Casanova

 https://www.firstclass.cz/2015/04/



Více zd