6 důvodů, proč se řídit raději srdcem než rozumem, když chceme být šťastní
Včera mi přijela vzácná návštěva. Kamarád z Francie. Přivezl burgundské a celý večer vyprávěl, jak krásná je poslední dobou jeho přítelkyně.
Zapomněl jsem: Jirka je slepý.
Když mi bylo sedmnáct, stoupli jsme si na dálnici a stopem poznali půl Evropy. Jeli jsme tam, kam jeli řidiči, kteří nám zastavili. Obrátili jsme se až na Azurovém pobřeží, v Saint-Tropez, dál to nešlo. Silnice končila v moři.
Jirka už ve Francii zůstal. Stal se hasičem. Hasič (prý) nemusí francouzsky moc mluvit, stačí, že francouzsky rozumí.
Oslepl při jednom zásahu. Vybouchl prý plyn. Dostal zákaz vracet se do toho domu. Přesto šel. Chtěl vytáhnout ještě jednu ženu. Ztratil zrak, ale ještě vynesl Amelii. On ji neopustil tehdy, ona ho neopustila už celý život. Dnes je jeho partnerkou a ošetřovatelkou. „Vím, že to nebylo rozumné. Ale bylo to správné. Ten její strašný křik by mě beztak dodnes budil ze sna. Možná bych dnes byl zdravý, ale nebyl bych šťastný. Vždycky jsem v životě více litoval nápadů, které jsem nezkusil,“ říkal.
Když mi bylo dvaadvacet a jako mávnutím proutku mi umřela máma, bylo mi hodně ouvej. Náhle – volá Jirka. „Je mi líto, co se stalo. Řekni, co by Ti teď zaručeně zvedlo náladu?“
Byl jsem ještě nešťastnější: „Zajít tak spolu na pivko, jako za starých let.“
Vtom se přerušil hovor a zazvonil zvonek u mých dveří. Před domem stál Jirka, v jedné ruce mobil, ve druhé Amy, na kterou uličnicky volal: „Honem, jak se tváří? Jak se tváří?“
Přijel jen kvůli mně. Šílené. Až mi vyhrkly slzy do očí. „Petře, dokud jsem dělal rozumné věci, nebyl jsem šťastný. Možná byli šťastní jiní, které jsem poslouchal. Ale teprve když dělám správné věci, bez ohledu na to, co si myslí ostatní, jsem naprosto šťastný. Srdce mi funguje nějak líp…“
Srdce… Slyšíte ho? Pokud ne, ještě více se ztište.
Jen netepe. Mluví. Co nám říká, mnohdy není rozumné. Naše okolí to nemusí pochopit. Naše okolí totiž neví, co opravdu potřebujeme. Naše srdce to ale ví vždycky.
Jirku jsem měl před očima, když jsem odcházel ze zaměstnání. Byl to čirý nerozum. Ztratil jsem jistý plat, jisté postavení, jistou kariéru, jistý Mercedes, dokonce i přítelkyni. Také jsem slýchal, že jsem blázen, že nejsem dostatečný dobrý, chytrý, silný, že ještě rád přilezu. Ale to byl omyl. My všichni jsme dostatečně dobří, chytří a silní, abychom dokázali to nejlepší, co v každé chvíli můžeme. To úplně stačí. Když budeme v každé chvíli odvádět své maximum a učit se, naše limity se budou neustále zvedat. Dříve nebo později dosáhneme stavu, kdy nás ostatní začnou pomlouvat, že jsme jen měli štěstí, byla to náhoda nebo ještě hůř, že jsme géniové.
Nikdo z nás nepotřebuje jiné lidi na to, aby nám říkali, jakou máme hodnotu. Aby nám tu hodnotu přisoudili. My totiž hodnotu už máme. Nešťastní lidé se snaží druhé přesvědčovat, že si zaslouží být akceptováni a chváleni. Nešťastní jsou proto, že není ani teoreticky možné potěšit úplně každého. O to bychom se neměli ani pokoušet. Protože ať v životě uděláme cokoli, i to nejlepší, co je v našich silách, vždycky se najde někdo, kdo s tím nebude spokojen. Budeme-li tedy brát ohledy na všechny, musíme být trvale frustrováni, protože nikdy to nebude stačit. Začneme se bát. Přestaneme (raději) jednat za sebe. Abychom získali cizí úctu, začneme se řídit druhými. Věčně o sobě budeme pochybovat.
Co kdybychom se nesnažili potěšit všechny, protože je to nereálné, ale pokusili se potěšit jen jednoho člověka? To už by přece bylo splnitelné! Jakého? No přece toho nejdůležitějšího v našem životě. Sami sebe. Skutečně je tak snadné být šťastný! Stačí udělat to, co nás šťastnými udělá. Tak proč to lidé nedělají?
Od narození jsme byli závislí na jiných. Naučili jsme se je poslouchat. Někdo dítětem zůstal. Stydí se za svou autentičnost, za své sny a odlišné názory. Přitom lidská krása spočívá právě ve zranitelnosti, emocích a konkrétních nedokonalostech. Zkrátka v autentičnosti. Každý jsme unikátní kus. Odvažme se přijmout to, kdo jsme. Rozhodněme se být sami sebou – místo abychom byli tím, kým nás chtějí vidět jiní. Když to dokážeme, otevřeme se vlastnímu naplnění, úspěchu.
Štěstí totiž není primárně v penězích. Štěstí je v naplňování snů. V odvaze jít svou cestou. Žádné peníze nás nenaplní, když je vyděláváme způsobem, který nás netěší. Žádná odměna není tak velká, aby stačila člověku, když nestačí jeho srdci. Ano, možná peníze uspokojují náš rozum. Ale bez rozumu se dá žít. Bez srdce ne.
Proto mohou být šťastní i lidé, kteří nemají moc peněz. Problém vůbec není v penězích. Peníze nejsou dobré ani zlé. Peníze jsou jen nástroj. Mohou nepochybně přispět k našemu štěstí, když je ovšem použijeme tak, jak nám říká srdce. Ale žádný plat, postavení, kariéra či požitek nám nezaručí štěstí, jestliže nejsme šťastni uvnitř.
Rádi se ohlížíme na druhé. Je totiž alibistické. Ve skutečnosti nikdo nás nenutí nosit na obličeji masku. Předstírat, že jsme někdo, kdo nejsme. Děláme to dobrovolně. Když nejsme šťastní, dobrovolně ignorujeme srdce.
Povím Vám, proč je lepší nikomu nic dokazovat nebo se dokonce snažit na druhé zapůsobit, a raději se řídit svým srdcem:
1. Lidé, kteří nám stojí za to, abychom na ně zapůsobili, si přejí naopak, abychom byli především sami sebou
„Pepíčku, my přece nechceme nic jiného, než abys byl šťastný.“ To říkají rodiče.
„Výborně,“ měl by odpovědět Pepíček. „Tak mě nechte vybrat si svou cestu.“
Mnoho rodičů ve skutečnosti nechce, aby děti byly šťastné. Chtějí být šťastni sami. Děti to nenesou dobře. Protože z dlouhodobého hlediska je lepší být kritizován pro to, kdo jsem, než chválen pro to, kým nejsem. A proto také dlouhodobě fungují jen ty vztahy, které nás činí lepším bez toho, aby nás měnily v někoho jiného. Činí nás lepším tím, že to, co jsme byli, rozvíjejí. Zůstáváme tak stejnou osobou, jen moudřejší, zkušenější, dokonalejší.
Možná nás srovnávají s jinými, možná od nás mají nějaká očekávání. Ignorujme to. Nemůžeme se nikomu vyrovnat. Je to biologicky nemožné. Jediná osoba, kterou bychom se dnes měli snažit stát, je o ždibíček lepší než ta, kterou jsme byli včera. Proto dokazujme věci zásadně sobě, ne jiným.
Je pikantní, že přátelé nás k ničemu neznásilňují. Nechtějí, abychom dělali cokoli pro ně nebo pro jiné. Respektují a oceňují nás právě za to, když dokážeme být sami sebou. A stojí při našem srdci právě tehdy, když ho ostatní kritizují a drbou.
2. Nikdo jiný neví, co je pro nás nejlepší, srdce to ví vždycky
Nikdy nežádejme po druhých, aby porozuměli naší cestě. Není to možné. Především ne tehdy, když ti lidé nikdy nebyli ve stejné situaci, a tak ji nemohou posoudit. Nemohou nám poradit, mohou jen vystřelit slepý výstřel nazdařbůh. Poslouchejme tedy srdce. Nikdo jiný v našich stopách nepůjde. Ale srdce bude s námi vždycky – dokud budeme živí.
Je nemožné to někomu druhému vysvětlit. Proto se o to ani nesnažme. Přátelům to není třeba vysvětlit. Těm ostatním dovolme, ať to přijmou, nebo nepřijmou. Je to jejich věc. My se starejme hlavně o to, ať držíme pevný krok, i když se nám možná chvěje hlas. Když jdeme za srdcem, nikdy neděláme chybu. Protože právě tehdy člověk podává nejlepší výkony, právě tehdy pracuje s vášní, právě tehdy se nenechává rozptylovat názory druhých.
Srdce vždy volí nejkratší cestu k cíli. Může vést přes překážky. Nám se pak může zdát, že jsme na špatné cestě – samé bariéry. Protože jsme je nikdy nepřelézali, padáme. Zdá se nám, že chybujeme. Ale ve skutečnosti posilujeme, protože dovolujeme naší nedokonalosti, aby nás učila a vzdělávala.
Tam se rodí sebejistota. Jistota každého člověka roste, když si uvědomuje, že může zakopnout, ale že se dokáže i sám zvednout. A hlavně že dokáže sám kráčet kupředu, i bez toho, aby se druhých doprošoval o souhlas.
3. My jsme jediná osoba, která může změnit náš život
Říkáme, že nás někdo změnil? Fuj, proč tak lžeme?
Svůj život můžeme změnit jen my sami. Je pouze naší odpovědností uvědomit si, že všechno dobré či špatné nás dovedlo k našemu rozhodnutí. Tím jsme mohli změnit tu situaci, nebo – pokud byla nezměnitelná a neovlivnitelná – změnit způsob, jakým ji přijímáme a vnímáme.
Čeho jsme v životě schopni dosáhnout, nezáleží na tom, co je podle druhých lidí pro nás možné. Všechno záleží jen na tom, jak se rozhodneme zacházet se svým časem a energií. Nesvedeme zázraky ihned. Ale ihned můžeme dokázat maximum toho, co v dané chvíli dokážeme. Ihned se můžeme učit. Růst. Časem můžeme vyrůst až tam, co už podle jiných bylo nemožné.
Kde by dnes byla Martina Sáblíková, kdyby uvěřila, že je blázen, když se rozhodla pro sport, který neměl v Česku tréninkové podmínky? A když už tedy „náhodou“ uspěla v rychlobruslení, proč neuvěřila, že je blázen, když si sedá ještě na kolo? Co dnes říkají ti proroci, podle nichž neměla uspět ani v jednom? A kde vůbec jsou její hranice?
Martina patří k lidem, kteří se nikdy nestresovali tím, co si o ní a jejích limitech lidé myslí. Věděla, že když si nechá rozmluvit svůj sen, nikdy na něj nedosáhne. Já tvrdím: Když se dnes rozhodne pro jakýkoli sen, proč by ho nemohla dosáhnout? Existuje jen jeden člověk, který ji může zastavit. A tím je ona sama. Stejné je to s námi všemi.
Ať žijeme ve městě nebo na vesnici, všude jsou lidé, 1) kteří „vědí“, co je pro nás nejlepší, 2) kteří si myslí, že jsou lepší než my, 3) kteří si myslí, že štěstí, úspěch, krása znamená to samé pro všechny. Bývají to lidé, kteří měří naši hodnotu tím, co máme, místo toho, kdo jsme. Mnohdy honí peníze, ale unikají jim hodnoty, které se žádnými penězi koupit nedají. Protože mají větší cenu. Neprodávejte se druhým lidem lacino.
4) Proč vidíme štěstí jako bod, k němuž směřujeme?
4. Život není závod
Bavím se lidmi, kteří spěchají na vrchol hory, aby mohli vykřikovat: „Podívejte na mě, jsem tu první!“ Domnívají se, že úspěch přichází s nějakým prvenstvím, s protnutím nějaké cílové pásky. Jenže opravdové štěstí a růst vznikají ne v cíli, ale cestou.
Zkusme si užít cestu, ne až cíl. Věnujme pozornost každému kroku a nespěchejme. Cesta k úspěchu není závod. Není důležité být prvním bohatým člověkem na hřbitově a křičet: „Koukněte, já už jsem tady!“
Být šťastni můžeme být po celý život, každý den, ne až na konci. Proměňme tedy cíl, který jsme si vytkli, ve svou cestu. Proč být šťastný až v poslední den života, když můžeme být šťastni od této chvíle pořád?
5. Cesta k největším úspěchům vede přes překážky
„Nemáš pravdu,“ slýcháme. Pokaždé, když mi někdo něco rozmlouvá, se usmívám.
Nevadí mi mýlit se. Mýlím se od narození. Narodil jsem se jako primitiv. Uměl jsem jen dýchat, čurat a řvát. Celý život odstraňuji své neumětelství a ohromně mě to baví. Každé překonání překážky je pro mě úspěch. S každým přelezením odstraním jednu chybu. Musíme chybovat, jinak to nejde.
Nevím, jak Vy, ale mně nedali k životu návod. Musím zkoušet, co funguje. Zkoušení je součást procesu úspěchu. Vypadat jako hlupák je často jediná cesta vpřed.
Smát se nám mohou jen lidé, kteří sami stojí, protože jen takoví lidé nechybují. Ti dokážou celý život mluvit o správné cestě, ohlížet se po ní, místo aby tu cestu opravdu žili.
Nebojme se překážek a selhání. A klidně ať selháváme před jinými. Pokud se budeme bát selhat před druhými, zřejmě nebudeme schopni dělat to, co potřebujeme, abychom obstáli sami před sebou. Nikdy nezáleží na tom, kolikrát spadneme nebo jak blátivá je cesta. Podstatné je za každého počasí a situace udělat krok vpřed.
Lidé, kteří se nestresují svými chybami, bývají velmi často ti, kteří dosahují svých snů. Zkusme patřit mezi ně.
6. Je nemožné potěšit úplně každého úplně vším
Vyškrtněme ze svého okolí lidi, kteří nám říkají, co jsme udělali špatně, ale zapomínají ocenit také to, co jsme udělali správně. Kdykoli se setkáme s někým, kdo nás diskredituje a ponižuje, nesnažme se ho měnit, vlichocovat se mu, bojovat o jeho uznání. A také, to je ještě důležitější, nevěnujme ani kousek místa ve svém srdci nenávidění jeho osoby. Nechme ho někde za sebou s jeho slovy a názory, protože čas, který s takovými lidmi trávíme, je vždycky plýtvání. A jakýkoli drobek nenávisti v srdci zraňuje pouze nás. A víte proč? Protože je V NAŠEM srdci, ne v jeho. Snažme se, aby v nás nebylo nic negativního. Tíží to nás, ne jiné.
© Petr Casanova
vydání 1/2015 tištěného magazínu FC
V