5 FÁZÍ ODPUŠTĚNÍ: JAK SE UŽ DÁL NETRESTAT ZA CHYBY, KTERÉ JSME NEUDĚLALI

10.10.2015 17:52

Motto: Pokud dáváš všechno a pořád to nestačí, pak to nejspíš dáváš nesprávné osobě.

Moje kamarádka je zlato. Rozdala by se. Svého přítele na rukou nosila a dělalo ji to šťastnou. Mezi Katkou včera a Katkou dnes je však brutální rozdíl. Z Vodopádu smíchu je Slzavé údolí. Změnila to 3 překvapivá slova, která si vyslechla po několikaleté známosti: „Víš, já Tě vlastně nemiluji. Nic k Tobě necítím. Jsi pro mě (jen) kamarádka.“

Zůstaňme přátelé. Leoš Mareš to ve svém songu označil za nejhorší větu. Můj kamarád-cyklista tomu říká „shodit někomu řemen“.

Já jsem větu „Promiň, vlastně Tě nemiluju“ slyšel jednou v životě. Jen po 3měsíčním vztahu. Pamatuji si na ty pocity – chaosu, zoufalosti, zmaru, odepsané průběžné investice do akcie, které jsem 3 měsíce zcela věřil, a přitom ona byla celé 3 měsíce mrtvá.

Byl to den, kdy jsem se naučil odpouštět. Protože je to jediná rychlá cesta dál.

Jak funguje odpuštění

Mnoho trpících lidí říká: Tomu nemůžu odpustit, protože mi tolik ublížil. Jenže je to přesně naopak. Čím více nám někdo ublížil, tím spíše musíme odpustit. Když dovolíte, vysvětlím to.

Akt odpuštění totiž nikdy není namířen k osobě, která nám ublížila. Je namířen k osobě, která se ničím neprovinila, a proto nemá co trpět. K nám samotným. Odpuštění neznamená prominout tomu, kdo nám ublížil, pochopit ho nebo snad vyjádřit, že s ním souhlasíme, schvalujeme jeho chování. Odpuštění zkrátka nemá s tím druhým vůbec nic společného.

Odpuštění není služba nikomu dalšímu. Je to stoprocentní služba sobě. Odpouštím Ti, které si povíme třeba do zrcadla, znamená především přijetí přítomnosti jako faktu. Jestliže jsme pro druhého udělali maximum a stejně to nestačilo, pak jsme se dopustili jediné „chyby“ – že jsme Všechno dávali nesprávné osobě. Pro nabytou zkušenost ovšem nemusíme trpět. Zasloužíme si odpustit si.

Proč si lidé neumějí odpustit

Člověk je jediný tvor v historii této planety, který nepřetržitě upgraduje. Podívejte se na jakékoli jiné živočichy. Naučili se snad sloni chodit v obleku, žirafy řídit auta, želvy vymýšlet, jak by létaly? Ne. Jen člověk, ten ochlupený nemotora z jeskyně, dnes používá internet.

Čím to je, že zrovna člověk se tolik vyvíjí? Copak má největší mozkovnu? Ne. Nejvyšší inteligenci? Ani náhodou. Proč tedy to, co člověk, nedokážou také krysy, krkavci nebo delfíni?

Člověk je totiž jediné „zvíře“, které dokáže za jedinou chybu pykat několikrát. Člověk pyká nejen okamžitým následkem po chybě, ale i pokaždé, když si chybu připomene, respektive pokaždé, když mu chybu někdo připomene. Člověk je tak unikátní, že se nemusí ani provinit, a přesto přemýšlí, kde udělal chybu. Je to bytost s nepřetržitou zpětnou vazbou a sebereflexí. Není známo, že by toto svedl kdokoli další v přírodě.

Díky tomu člověk za svůj život vytrpí mnohonásobně více bolesti uvnitř svého srdce než na těle. Ať chybuje nebo ne, neustále se v myšlenkách vrací do minulosti, někdy se z minulosti neumí dlouho dostat. Ano, trpí. Ale díky tomu, že trpí, také nezapomíná. Setsakra dobře si pamatuje okamžiky, které ho bolely, a neopakuje je. Jeden člověk proto jen málokdy udělá stejnou chybu vícekrát. Jaký rozdíl například proti rybám, které už celá století pořád skáčou na špek rybářům. A to si pište, že budou skákat další tisíce let…

Člověk se naučil prožívat bolest až do morku kostí – a ponaučovat se. Každý lidský kus dnes ví, že dokud bude dělat stejné kroky, bude dostávat stejné výsledky. Dokud bude žít minulostí, nevytvoří si žádnou novou budoucnost.

To, že si tedy v první fázi neumíme odpustit a prožíváme ukrutnou bolest, je nám ve výsledku ku prospěchu. Ale musíme to časem pochopit. Že odpuštění (smíření se s nepříjemnými fakty) je jediná cesta vpřed. A především je to JINÁ cesta vpřed. Nepokračujeme totiž oslabeni. Ale naopak posíleni, o zkušenost.

Naučit se odpouštět sobě za to, komu/čemu jsme věnovali tolik času a energie, je první krok k tomu, aby se lidé jako živočišný druh přestali bát proher. Aby si uvědomili jejich důležitost. Aby pochopili, že prohry nejsou balvany, které nám zavalily cestu. Prohry jsou základní stavební kameny, na kterých tvoříme svoji budoucnost.

A buďme rádi, když jsou velké.

Jak zvládnout odpuštění

Akt odpuštění sestává z 5 důležitých uvědomění. Všechny nám budou k dobru, i když se to zprvu nezdá. Jsou totiž jako kysličníky, které v naší otevřené ráně trochu zasyčí a zapálí, ale to jen proto, aby nás zbavily nečistot a pomohly nám dříve se uzdravit.

Akt odpuštění je důležitou součástí zvládání mezilidských vztahů. Možná trochu paradoxně, protože se týká jen jedné osoby. Nás samotných. Nicméně na nás v našem životě – promiň, bývalý partnere – záleží nejvíc

5 kroků ke zvládnutí odpuštění:

1. krok: Nemusíme být tím, kým jsme si zvykli být

Největší bitvy probíhají v našich hlavách. Ta nejtěžší je mezi tím, co si pamatujeme, a tím, co prožíváme. Ať se v problémech soustředíme na jedno či druhé, trápíme se, protože neexistuje větší utrpení než vzpomínky na štěstí v čase neštěstí. Člověka, který zavinil naši bolest, považujeme současně za jediného, který je schopen bolest zastavit. Je to klam, nicméně tak to už bývá, když jsme si zvykli na to, že náš partner je naše neoddělitelná součást, naše druhé Já.

Hovořili jsme o přírodě. Člověk má s ostatní zvěří stále společné jedno a toho se nemůže zbavit: nemá rád změny. Na tomto světě je stále zoufale malé procento lidí, kteří vítají změny jako nové příležitosti. Kteří v problému vidí příležitost. Kteří negativa umějí vidět pozitivně. Kteří pochopili, že každá mince má dvě strany. Kteří vědí, že i když neovlivníme všechny události v našem životě, vždycky můžeme ovlivnit alespoň způsob, kterým na ně nazíráme. NIKDY tak nemusíme NIC vnímat jako DEFINITIVNÍ tragédii. Vždy si z chyb můžeme vzít ponaučení. Vždy se právě DÍKY chybám můžeme posunout.

Celý lidský rod se posouvá díky lidem, kteří se nebojí změn. Kteří připustili, že svět nemusí donekonečna být takový, na jaký jsme si zvykli. Bratři Wrightové skandálně prohlásili, že létat s křídly nemusejí jen ptáci. A sestrojili letadlo. Bell šíleně připustil, že se dva lidé nemusejí fyzicky setkat, aby spolu mohli slovně komunikovat. A sestrojil telefon. Berners-Lee viděl virtuální svět, ve kterém budou písně, fotky i celé knihovny cestovat volně vzduchem. Blázen, samozřejmě. Sestrojil internet.

Ne, když podobně jako tito lidé dokážeme přijmout změnu, už nikdy nebudeme tou osobou, kterou jsme kdysi chtěli být, ale změníme se v tu osobu, kterou jsme schopni být.

Potřebujeme v první řadě začít být k sobě laskaví v myšlenkách, slovech a činech, které používáme. Omezujme v myšlenkách, slovech i činech hořkost – nemá smysl. Hořkost znechucuje NÁŠ život, ne cizí. S každou negativní myšlenkou, slovem nebo činem zraňujeme především sebe. Copak si to zasloužíme?

Přestaneme-li se halit do černých mraků všech negativních analýz, přestaneme si vnucovat, že za tou mlhou jsme „někdo míň“. Naučme se ten vlastní smog rozfoukat – uvidíme, jací ve skutečnosti jsme jedineční. Správní. Že jsme neučinili žádnou chybu, a přesto jsme byli někým potrestáni. Je to náš problém? Nebo jeho?

Jakmile to přijmeme (jakmile se tomu možná i zasmějeme), život se nám rapidně změní. Přestaneme mít srdce vyhrazené pro člověka, který v něm být nechce, a díky tomu časem vyhledáme osobu, která nám umožní pochopit, proč to nevyšlo s tou předchozí. S tou, které ani naše maximum nestačilo.

2. krok: Je lepší být sám než s nesprávným partnerem

Lidé, kteří se vracejí do minulosti, trpí proto, že se soustředí na čas, který už neexistuje. Je to svět, který funguje pouze v jejich hlavě. V té říši domněnek se trápí tím, co kdy měli nebo mohli mít. Trápí se všemi kdyby.

V takové chvíli jim život připadá nedokonalý. Nejraději by ho reklamovali. Chovají se jako zákazník nad rozbalenou krabicí puzzle, který na zákaznické lince reklamuje, že zakoupené kostičky jsou nějaké okousané, ošklivé. Z logiky věci ošklivé dílky přece nikdy nemohou vytvořit krásný obraz…

Všem, kteří soudí současné dny příliš uspěchaně, doporučuji, aby s reklamací posečkali. Až se poskládá pár denních kostiček dohromady, lépe pochopí, že každé ošklivé vykrojení dává celkové skládačce smysl.

Tohle všechno nás učí čas a zkušenost. Poskytují člověku odstup a nadhled. A z odstupu a nadhledu je celek vždy lépe pochopitelný.

Já proto děkuji za to, co mi v životě nevyšlo. Čím dříve se to stalo, tím dříve jsem mohl čas a energii začít věnovat něčemu, co mělo větší šanci vyjít. Jako kdybych kostičku, která mi nepasovala na konkrétní místo skládačky, prostě odložil a vyzkoušel jinou. Nesprávný pokus je totiž vždycky cestou vpřed. K jiné kostičce, která může být už ta pravá.

Znásilňovat nesprávného partnera, aby s námi zůstal, je jako přesvědčovat kostičku puzzle, že opravdu patří na místo, které jsme si umanutě usmysleli. I kdybychom za použitím násilí ten dílek vtlačili tam, kam nepatří, tak dokonalý obraz prostě nevytvoříme, protože ona kostička bude chybět jinde.

Naučme se tedy nebát, že v našem životě nějaké místo zůstane prázdné. Nezůstane. Příroda nezná vakuum. Nezná žádný konec. Zná pokaždé jen nový začátek.

3. krok: Na vrchol hory nikdo nespadl z nebe

Kdykoli věnujeme čas a energii tomu, co je pro nás důležité, máme sklon myslet si, že život není fér, že je zbytečně těžký, rozhodně těžší než u jiných lidí.

Viděl jsem jedinou horu, na kterou člověk nemusel vylézt, protože na ni sestoupil z nebe. Adamovu horu na Srí Lance. Podle legendy se právě na ni – jako na první místo světa – snesl Adam vyhnaný z ráje. Každý jiný člověk ale musel na svou životní horu vyjít.

Společné máme i to, že cesta na naši horu je těžká úměrně kvalitě našich myšlenek. Čím spíše přijmeme to náročné, čím procházíme, tím více nám to prospěje. Je to efekt, který známe z posiloven. Činka, jejíž hmotnost akceptujeme a cvičíme s ní, nás posílí a připraví na těžší činky. Tak je to i v životě. Kdykoli se rozhodneme zvedat to, co nás tíží, posílí nás to. A nezapomínejme, že – jak praví Bible – nikomu Bůh nenaloží více, než je schopen snést.

A nemluvím jen o svalech. Na Adamovu horu vede 5200 schodů. Když jdete horu poprvé, s každým schodem jste výš, než jste kdy byli. S každým schodem na sebe můžete být pyšnější. Je ovšem nutné představovat si nikoli to, kolik schodů nám ještě zbývá, ale kolik schodů je už pod námi. Potom kdykoli za sebou máme náročný schod, je naopak důvod být na sebe pyšnější.

Všimli jste si toho? Mluvím neustále jen o nás samotných. Ne o partnerovi, který nás zklamal, ne o nikom dalším, koho partner dosud nezklamal a my bychom mu mohli závidět. Protože chci, abychom neřešili ostatní. S nikým se neporovnávali. Konečně vypustili z hlavy všechny domněnky, že jiní to mají v životě snazší. Proč to chci? Protože naše postavení se nikdy nezlepší pouhým přemýšlením o druhých. Naopak, spíše to zhorší naše pocity – jako infekce se v nás rozšíří nedostatečnost, stud, méněcennost. Zkrátka negativita.

Ne, nikdy nenuťme naši mysl pracovat s negativním zadáním. Snažme se, ať funguje konstruktivně. Jen pozitivní srdce rozlévá pozitivní krev do celého těla.

Proto se netrapme tím, na jak hrozný schod jsme v posledních dnech museli vystoupat. Protože – my už na něm stojíme. Čím vyšší byl a čím větší úsilí nás stál, tím lepší rozhled z něj máme. Říká se tomu ponaučení, zkušenost, moudrost.

Jaké pozitivní kroky se vždycky dají udělat:

4. krok: Nepřehánějme

Možná se na nás jako supi slétnou všichni „sýčkové“. Začnou nás strááášně upřímně litovat za to, co jsme museli podstoupit; utvrzovat nás v tom, jak jsme na tom příšerně; snažit se zveličovat, pitvat nebo přímo vytvářet problémy, které ani nemáme.

Když člověk upadne a rozbije si koleno, to poslední, co potřebuje, je hnípat se v ráně, malovat čerty na zeď a představovat si, že všechno bude jen horší. Ti sýčkové mohou být přímo v našem nejbližším okolí, takže bude o to složitější se jim vyhnout. Možná to s námi ani nebudou myslet v jádru zle – sýčkové vůbec nemusejí být zlí lidé, ale rozhodně jsou zlí pro nás v tomto okamžiku: My nepotřebujeme lítost, potřebujeme podporu. Nepotřebujeme negativní vize, potřebujeme pozitivní naději. Člověka, který nám pomůže zpátky na nohy, ne který lituje, že ležíme v kaluži.

Přijměme skutečnost jako fakt. Jako výchozí stav. Ať se jeví jakkoli katastrofálně, je to pouze dnešek, který už příštím činem můžeme změnit v lepší zítřek.

I když jsme vyčerpaní, vždycky máme ještě tolik síly na to, abychom:

- roztáhli lícní svaly a usmáli se,

- vytvořili jeden pozitivní pocit,

- z jednoho pozitivního pocitu jednu pozitivní myšlenku,

- z jedné pozitivní myšlenky jeden pozitivní čin.

Pamatujme si: Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být lépe, nebo hůře. Co si vybereme, je naše volba. Odpustit si znamená hodit minulost za hlavu. A začít tvořit moudřejší budoucnost.

5. krok: Vždycky můžeme udělat krok vpřed

Trápí Vás, jak se k Vám druhý nevděčně zachoval? Děkujte za to.

Mrzí Vás, kolik času a energie jste věnovali někomu, kdo to nakonec neocenil? Děkujte za to.

Užírá Vás, že partner dal přednost někomu, kdo Vám nesahá ani po kotníky? Děkujte za to.

Za cokoli, co Vás trýzní, poděkujte. Každé poděkování je jako jedno zabrání pádlem v kánoi. Jeden krok od minulosti.

Snažme se pádlovat od těch, kterým obětujeme všechno a jim to nepřipadá dost. Ne proto, že by ti lidé byli obecně špatní. Nicméně pro nás jsou špatní partneři.

Nelitujme veškerého minulého času, který jsme promarnili. Važme si veškerého budoucího času, který jsme ušetřili. Ať je nám 10, 20, 30, 40 nebo 50 let, garantuji Vám, že v každém věku si budeme myslet, že jsme právě promarnili život a nic lepšího nás nečeká. Je to tím, že dobré vzpomínky máme spojené jen s minulostí, zatímco budoucnost ještě neexistuje. A my nemáme ponětí, kolik času nám ještě zbývá. Já to ale vím: S každou promarněnou 1 vteřinou je ho o 1 vteřinu méně.

Proto si odpusťme, že to tak dramaticky prožíváme. A uvědomme si: Nic jsme neztratili. Naopak, něco jsme získali – podstatnou zkušenost a nabývající sílu. Dvě komodity, které narůstají jen časem a nepříjemnými událostmi.

Naučme se rány děkovat. A usmívat se. Jistě, už nic nebude jako dřív. Ale to je moc dobře. Protože všechno bude moci být alespoň takové jako nikdy.

Zdroj: © Petr Casanova

- See more at: https://www.firstclass.cz/2015/10/5-kroku-odpusteni-jak-se-uz-netrestat-za-chyby-ktere-jsme-neudelali/3/#sthash.PAgddiC1.dpuf